close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Upozornění

18. července 2020 v 1:35 | Snapea |  Tak si říkám...
Blog.cz bude končit, ale já končit nehodlám;) Můžete mi prosím poradit, kde bych si mohla založit nový blog, či stránky?? Můj život se opětovně ocitl v tom největším hajzlu, ale na Mršce se pracuje. Moc vám děkuji za komentáře, že stále čekáte, velice mne to těší! :)
 

Mrcha - jedeme dál!

12. února 2019 v 15:21 | Snapea |  Povídky
Mrcha je nadále mrchou a pokračuje…
Převeliké omluvy příjměte prosím, neb posralo se co se dalo… Moc děkuji za komentáře, hlavně Grepikovi!
Probudila jsem se a bylo mi znatelně lépe, jen mi bylo neskonala trapně za včerejší chování . Chudák Severus… Včera mě zachránil před umrznutím ve sprše, řekl, že mne miluje a … kurva. Vytřeštila jsem oči… Ty vole…
Vyskočila jsem z postele, zakopnula o své boty a práskla sebou za hlasitého "DO ŘITI!" o zem. Z obýváku se vyřítil Severus.
"Merline, ženská, co tu vyvádíš?!"
"Zkouším tvrdost podlahy!"
"Už je ti lépe?"
"Je. Ty mě miluješ?" vyhrkla jsem.
"Očividně…"
"Ikdyž jsem občas pako, nejsem modelka a jsem mrcha??"
"Naprosto."
"Severusi Snape, nikdy jsem nikomu neřekla, že ho miluji, jsi první a zřejmě i poslední!"
"Vyznání tohoto druhu, v té tvojí kůzlátkové košilce, je fakt rajcovní…"
"Tak si ho zapamatuj, ty chlíváku, protože odteď spím zásadně ve flanelové košil s límcem…"
"Když v ní budeš ty, rajcne mě to taky…"
"Jdu se osprchovat…"
"Já a moje libido bychom šli s tebou…"
"Ty a tvoje libido, si běžte zaplavat do sněhu… Odkrví se ti mozek a budeš v hajzlu…"
"Mrcho!"
"Zmetku!"
"Moiro, tebe jsem hledal celý život…"
"Našel jsi mě a už lituješ, co…"
Ne, nejsme normální!



Odpoledne se zastavila Poppy a jen tak mezi řečí, mi oznámila, že má dnes Severus narozeniny. No do hajzlu, nic pro něj nemám… A pak mne napadla šílená myšlenka. Upeču mu dort. Když jsem mistryně lektvarů, nějaký dort je hovno práce. Našla jsem za pomoci Birbyho recept a dala se do pečení… Severus šel dělat inventarizaci lektvarových přísad, takže to bude překvapení!

Asi jsem přecenila své síly a schopnosti… Šlehačkový dort není žádná prdel… Birbyho jsem poslala pryč a ten tvoreček na mě hodil soustrastný pohled a teď chápu proč. Půjčila jsem si čaromixér a chtěla ušlehat šlehačku, ten hajzl mi explodoval a já skončila se šlehačkou všude.
Uslyšela jsem chechtání, oslavenec přišel.
"Ehm, peču ti dort, šlehačka je v hajzlu, všechno nejlepší!
"Já se poseru…"
"Počkej až po dortu, ať nemusíš jít vícekrát…"
"Moiro, já tě nemůžu nechat samotnou…"
"Můžeš, ale vidíš ty následky…"
Já se tady trápím s dortem a pán se mi chechtá! Nabrala jsem zbytky šlehačky a rozmazala jsem mu je po tváři, cha!
Že jsou zápasy v bahně vím, ale zápasy ve šlehačce… A ještě ve šlehačce, kterou jsem posolila a dort, co jsem připálila…
Nezbylo nic jiného, než poprosit Birbyho o dort.
"Nemám pro tebe dárek…" zavrčela jsem nespokojeně a z vlasů mi stekla šlehačka do výstřihu.
"Ty jsi dáreček sama o sobě."
"Tak mi alespoň řekni, co by sis přál."
Severus se usmál a měl výraz hyeny, co chce sežrat surikatu.
Začala jsem povědomě couvat a držela čaromixér před sebou jako zbraň.
"Zkus si něco a našlehám ti vejce!"
"Co tu u Merlina vyvádíte!"
Minerva už tu dlouho nebyla. Zhrozeně hleděla na nás dva od šlehačky, bordelu a smradu ze spáleného dortu.


Když jsme se dali do pořádku, Birby přinesl dort, mohla začít oslava. Severus očividně neměl rád oslavy narozenin a o to méně těch svých. Dorazila ještě Poppy a Remus s Tedym.
"Teddy, popřej strejdovi." Usmíval se Remus a podával zkoprněnému oslavenci Teddyho, který mu předal zabalený dárek a vlepil mu pusu. Remus mu pouze potřásl rukou, ale Poppy a Minerva ho objímaly a pusami rozhodně nešetřily. Pak jsem přišla na řadu já.
"Milý Severusi, dort jsem podělala, dárek nesehnala… Všechno nejlepší!" potřásla jsem mu rukou a chtěla si sednout, když jsem slyšela troje odkašlání.
"Co je?"
"Nezapoměla jsi na něco?" šklebila se Poppy.
"A co jako, kytku? Severusi, chceš kytku??" otočila jsem se na oslavence. Ten jen protočil oči, přitáhnul mne k sobě a vlepil mi pusu.
Ozvalo se 2x ách… Mě z těch tet trefí šlak.
"Ještě mne chcete kastrovat?" optal se Severus.
"Ne na tvé narozeniny."
"Jak laskavé od vás, dámy."
Návštěva nám odešla, přecpala jsem se dortu, ležela jsem na gauči a přemýšlela o životě. Z těžkých filozofických úvah, mne vyrušilo nadávání z pod pracovního stolu. Severusovi tam něco spadlo, snažil se to pozbírat. Z pod stolu mu čouhal zadek v kalhotách. Kde je vystaveno, tam je povoleno! Potichu jsem se přikradla a a silně ho plácla přes zadek.
"SAKRA!" zařval a praštil se do hlavy.
"Jsi v pohodě, miláčku??" optala jsem se přeslazeným hláskem a ironie byla doslova hmatatelná.
Než jsem se stačila dosmát, Severus se na mě vrhnul.
"Ty jedna potvoro, to tě bude stát draho..."
Tak a jsem v hajzlu...

Mrcha je zase zpět!

5. února 2019 v 17:10 | Snapea |  Povídky
Velice se omlouvám, za dlouhou pauzu, ale mám za seboou tolik životních kotrmelců, že bych vyhrála i olympijské hry…
Mrcha - pro všechny čtenářky

Severus vyvázl bez následků, z jizev na krku jsem mu musela odstranit zbytkový jed, což bylo vážně něco, co opětovně zažít vážně nechci…
Vrací se nám studenti, třikrát hurá. Ale je tu něco horšího, přijede má sestřenice Chloe, děsná kráva a pizda, co mi ničila už tak dost děsné dětství. Teta ji zbožńuje, umí se perfektně přetvařovat, vždy byla za hvězdu. Krásná a štíhlá blondýnka, hvězda krásnohůlek, já byla vždy estetická noční můra a oblíbená jako piraňa v trenkách. No a madam přijede, fakt super…
Šla jsem zrovna se Severusem na oběd do velké síně, když v tom:
"Moiro, drahoušku!"
Proboha, ten afektovaný hlásek a smradlavý parfém znamená jediné, pizda je tady.
"Ahoj Chloe."
Zněla jsem jak mrazák zdravící mikrovlnku.
"Moirinko, tak ráda tě vidím a tak mne těší, že jsi se nezměnila!"
Asi budu zvracet, ta nána mne vtáhlo do objetí. Už vím, jak se cítí moucha v pavoučím sevření.
Severus nás sledoval s pozdvihnutým obočím.
"Chloe, to je můj kolega, Severus Snape."
Ta kudlanka bezbožná, se na něho začla ihned culit, mrkáním zhasínala svíce.
"Velice mne těší, poznat hrdinu!"
Severus se pouze uklonil a nijak se nevyjadřoval.
Naštěstí se přihnala Minerva a tu krávu, si odvedla k sobě.
Vrtala jsem se v jídle a tvářila se, jako by kuřecí stehno, bylo mým nepřítelem.
"Moiro, co to bylo za blbku?" naklonil se ke mně kolega.
"Moje sestřenice Chloe, hvězda rodny, Krásnohůlek a děsná pizda."
"Hned jsem si myslel, že to bude někdo úžasný, stačila chilka v její okouzlující společnosti a mám alergickou vyrážku na prdeli."
Vyprskla jsem smíchy.

Vděčně jsem Severusovi stiskla pod stolem ruku. Mám štěstí, že mám Severuse.

Večer nás všechny Minerva pozvala do sborovny, večírek na počest Chloe. Dorazili jsme se Severusem a snažili se splynout s křesly.
Minerva chtěla se mnou probrat výuku a osnovy, takže zatímco jsme probíraly lektvary, společnost bavila a okouzlovala Chloe.
"Moira byla vždy drahoušek, tak jsem se na ni těšila!" švitořila Chloe a nakláněla se až moc blízko k Severusovi, seděli bokem k ostatním.
"Jaká smůla, že je tak ošklivá… Jste tak laskavý, že se sní bavíte… Víte, ona nemá skušenosti s muži, na rozdíl ode mne… Kdo by ji také chtěl, že?? Ha ha ha… Za to já, Severusi, přesně vím, co potřebujete…" svůdně hleděla na Severuse a začala mu rukou jet po stehně. Cítila jsem ponížení a slzy mi tekly po tvářáích. Urychleně jsem utíkala se sborovny do sklepení.
Cítila jsem, jak hořím, vlezla jsem do sprchového koutu, pustila ledovou vodu, sledovala jak mi namáčí šaty a doufala, že mi zmrzne srdce a já nic neucítím…
Mezitím ve sborovně.
"Ano a já vím, co potřebujete vy…" zašeptal Severus.
Chloe se vnitřně usmála. Je tak snadné svádět muže a Moira bude tak nešťastná! V očekávání se naklonila ještě blíže ke Snapeovi.
"Potřebujete nutně transplantaci mozku! Než vás, bych raději ojel týden mrtvou ovci. Přibližte se k Moiře a neručím za sebe!" zavrčel a zlost z něj přímo sálala.
"Chloe!" zavrčela Minerva, která vše slyšela.
"Severusi, kde je Moira??" polekaně se rozhlížela Poppy, která byla svědkem všeho.
"Jdu ji najít." Zavrčel Snape a vyrazil do sklepení.

"Moiro, holčičko moje, otevři oči, nesmíš spát"
"Se…veru..si, proč jsi tady…"
"Abych nezabil tu blbou nánu a protože tě miluji!" zněl vytočeně , a změnil vodu ve sprše na teplou.
"Opravdu? Jsem ošklivá…" začala jsem brečet, více ztrapnit se už nemůžu.
"Moiro, podívej se na mne… Legilimens!"
A viděla jsem vše, co se událo ve sborovně, po mém útěku.

"Jsem pitomá, že…" zahuhlala jsem do Severusovy hrudi.
"Nejsi, máš jen pizdu sestřenici."
"Týden starou ovci…" začala jsem se smát.
"Lákavá představa, což?" přidal se ke mně.
"Severusi, děkuji!"
"Kdykoli, Moiro!"
Sebrala jsem veškerou odvahu a přitiskla své rty na jeho.
"Takovou odměnu si nechám líbit."

Až jsem rozmrzla, Severus mi pomohl vstát, kouzlem nás vysušil a šli jsme spát.

Ráno mne probudil pálení v krku a zimnice.
"Poppy, donesu lektary." Slyšela jsem Severuse a snažila jsem se otevřít oči.
"Miláčku, jak se cítíš?" starostlivě se mne ptala Minerva a měnila mi obklad na čele.
"Jako by na mě spadnul trol…" zaskuhrala jsem.
"Ach drahoušku, už bude lépe! Děvčátko naše." Zakrývala mne poppy a hladila po ruce.
"Ohledně včerejška" začala jsem, ale byla jsem přerušena ředitelkou.
"Chloe, ihned večer musela opustit Bradavice! Kdybych věděla, jak se k tobě chová… musela jsem se držet, ať jí nedám pár facek!"
"Odpusť teto, vím že Chloe je tvá oblíbenkyně…"
"Nesmysl! Moje nejmilovanější holčička jsi ty!"
S očí mi tekly slzy, zase… Vrátil se Severus a pomohl mi se posadit, vypila jsem lektvary a ihned začala usínat.
"Severusi, mám pár otázek."
"Chceš mě kastrovat?"
"Záleží, co mi odpovíš."

"Myslím, že zrak a rozum ti slouží dobře, Minervo."
"Ublížil bys ji?"
"Raději bych zemřel, stačí?"
"Stačí, ale s Poppy tě sledujeme!"
"Asi začnu být samou hrůzou inkontinentní…"
 


Mrcha je zase zpět

7. února 2018 v 1:27 | Snapea |  Povídky
Velice, převelice se omlouvám, za moji neaktivitu, ale já mám prostě poněkud hektický život. Další kapitolka je zde, všem čtenářům a komentujícím převelice děkuji… Trošku kratší kapitolka, ale na další se již pracuje:-)

Mrcha je zase zpět.

Ráno po vlkodlačím úplňku bylo velice namáhavé. První se probudil Severus.
"Lupine, buď té nekonečné lásky a obleč se! Nevím, zda by Moiru potěšil tvůj nahý zadek, trčící do prostoru…"
"Můj zadek rozhodně ne, ale ten tvůj…"
"Pánové, netoužím po ničím zadku, natož holém zadku." Zahučela jsem rozespale. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že na gauči je krom mne a Severuse i malý Teddy. Jaké štěstí, že se k nám nepřidal i Remus, protože to by zcela jistě, náš nebohý gauč ten nápor nevydržel a rupnul by.
Oblečený (díky ti, Merline!) Remus vzal ještě spícího Teddyho a šel navštívit Poppy. Kontrola musí být.
Cítila jsem se poněkud nervózně, vzhledem ke včerejšku a čekala, co bude. Severus musel být nervózní taky, protože bylo ticho.
"Dobré ráno, Moiro."
"Dobré."
"Jak se cítíš, po včerejšku? Lupin je idiot, takto tě vystrašit. Pravdou ovšem je, že nám ten zablešenec v jistých ohledech pomohl…"
"Hmm, hmm…"
"Jsi v pořádku?"
"Ehm…"
Severus mne k sobě otočil, takže jsem neměla šanci, se vyhnout jeho pohledu. Jeho pátravý a intenzivní pohled, mne donutil začít rudnout.
"Ty se červenáš?" pravil, se zdviženým obočím.
"Ne, jsem červená karkulka…" zašklebila jsem se.
"Tak to já budu nejspíše vlk…" ušklíbl se na mne nazpět.
"Víš, jak dopadl vlk?"
"Pokud se nemýlím, sežral Karkulku…"
"Jo a pak ho rozpárali, narvali do něj kameny a on chcípnul. Takže se na nějaké žraní vykašli, chcípl bys."
"Jsi neuvěřitelně něžná…"
"A ty romantik…"
"Jdu si dát sprchu. Pokud bys měla zájem o společnost mě a mého zadku…"
"Drahoušku, vem sebe a svůj zadek a dejte si ledovou sprchu."
"Já a můj zadek se cítíme ukřivděni…"
"Ano? Tak opatrně, ať se necítíte i bolaví, můžu vás totiž nakopat…"
Chvíli jsme na sebe zlostně zírali a pak propukli v šílený chechot. Ano… Nejsme normální.
Objednala jsem snídani a kávu. KÁVIČKU!! Severus a jeho zadek vyšli upraveni z koupelny, tím pádem jsem se šla upravit a umýt já. Sprcha mne probrala a já se hnala na svoji kávičku. Bohužel jsem se hnala příliš, zakopla o koberec a řítila se na Severuse. Vletěla jsem mu obličejem přímo do rozkroku, a aby to nebylo tak fádní, zrovna v ten moment se musela objevit Minerva.
"Je to hodná holka." Pravil Severus a pohladil mne po vlasech.
Celá rudá jsem se vyhrabala na nohy a čelila šokované ředitelce.
"Bože, teto, co tak zíráš. Já jsem zakopla a bohužel spadla tady na toho chlíváka!"
"Vy dva, budete má smrt…"
"Neblázni, Minervo. Copak jsi potřebovala?" usmál se sladce Severus a vypadal, jako sup, co se chystá sežrat mršinu.
"Chtěla jsem se zeptat na Remuse a Teddyho, zda vše proběhlo dobře. Poppy mne ujistila, že je malý v pořádku. Jen Remus říkal, že vás mám jít zkontrolovat, jestli jste v pořádku. Vypadáte, že až moc…" odfrkla si a zírala na nás.
"MY jsme v pořádku a Remusovi, to nějak kecá." Ušklíbla jsem se a konečně se napila kávy.
"Co ti ještě říkal, náš zablešený přítel?"
"Severusi!"
"Minervo!"
"Odcházím a dělejte si, co chcete…" rezignovaně pravila ředitelka.
"Tak Moiro, šup na kolínka!"
"Zapomeň!"

"Moiro, co tvá ruka?" Optal se mne můj báječně vtipný spolubydlící a přítel a poklepal vedle sebe na gauč. Sedela jsem si vedle něj, kouzlem mi sundal obvaz, chytil moji ruku a začal ji zkoumat. Na to, že má tak velké ruce, byl šetrný.
"Vypadá to dobře, spálenina se hojí dobře. Myslím, že Poppy nebude třeba."
"Nebude. Jsi zdatný léčitel. Ale chlívák si nejlepší…"
"A to jsem ještě nevytáhl své eso z rukávu…"
"Buď té lásky a dobroty a nevytahuj nic…"
"Takový nevděk… Nějakou odměnu bych si zasloužil, ne??"
"A co bys jako chtěl?"
"Pomoc. Strašně mne bolí jizvy na krku. Mohla bys pro mne uvařit lektvar?"
"Samozřejmě! Proč jsi mi to neřekl dřív?"
"Myslel jsem, že to vydržím… Ale už mne bolí i pravá paže."
"Ty jsi idiot. Hlavně, že mi kontroluješ mini popáleninku. Nemám zavolat Poppy?"
"NE."
Vzala jsem pergamen a šla vařit lektvar. Část se musí vypít a částí potřít jizvy. Za hodinu, jsem se vrátila a našla Severuse napůl zhrouceného v jeho ložnici u postele. Z očí mu tekly slzy a tvář měl zkřivenou bolestí.
"Severusi, zasloužil bys výprask!"
"Nepočká to?"
Bylo mi ho líto, že jsem upustila od nadávek a fyzických trestů, pomohla mu do postele, odzátkovala lahvičku s lektvarem a dala mu vypít přesnou půlku. Úleva byla na něm znát téměř okamžitě. Začala jsem mu rozepínat košili. Jizvy byly rudé, horké a napjaté. Co nejjemněji jsem je mu začala potírat lektvarem.
"Příště, mi ihned oznámíš, že máš bolesti. Máš i horečku. Jak se cítíš?"
"Děkuji, je mi o hodně lépe."
"Měl by ses prospat. Posuň se, pohlídám si tě."
"Kdybych věděl, že mi dobrovolně vlezeš do postele, tak bych ti o bolestech řekl dříve."
"Chlíváku…" Zlobit jsem se na něj nemohla, když byl ve stavu, jakém byl. Lehl si blíž ke mne a opřel se mi hlavou o rameno. Dlaní jsem zkoušela, jestli mu nestoupá teplota. Naštěstí nestoupala.
"Moiro, co bych si bez tebe počal… Jsi moje všechno."
"Spi už. Začínáš mluvit nesouvisle." Hladila jsem ho po vlasech a cítila, že se zase červenám.
"Mluvím zcela jasně."

"Dobře. Jsi idiot, ale můj idiot. Spi."

Mrcha opětovně :)

20. září 2017 v 2:14 | snapea |  Povídky
MRCHA pokračuje, aneb múza se drží…
Opětovně všem komentujícím obrovské díky a doufám, že další dílek nezklame. Omluvte chyby prosím, mám teď plno směn...
Remus Lupin a malý Teddy, se u nás na hradě zabydleli. První přeměna mrňouse se blížila a díky Merlinovi, za obrovské přívaly sněhu, kvůli kterým byly zimní prázdniny prodlouženy o týden. Se Severusem jsme byli věčně zalezlí v laboratoři a vyvíjeli vhodný lektvar. S Remusem a Teddym, jsem se spřátelila a i Severus vykazoval jisté známky sympatií. Poppy s Minervou byly nadšené a mrňouse rozmazlovali a Remuse ostatně také. Získal práci v Bradavicích, bude mít na starosti údržbu hradu. Kvůli lykantropii nemůže vyučovat, či přímo pracovat s dětmi. Byl nám to oznámit převelice důležitý a nabubřelý ministerský úředník. To, že jsem mu nadala do přechytralých kreténu a debilních dvounohých hovad, ho upřimně moc nepotěšilo, ale choval se k Remusovi, jako výstavní kokot, takže mu to patřilo. Severus na něj vrhnul svůj pohled, který má účinky jako Avada, Minerva ho vyhodila a Poppy mu před krbem nastavila nohu, takže do krbu letěl pohlavě a parádně si nabil hubu.
Byly dva dny před úplňkem, Severus s Lupinem řešili lektvar a já kulhala za Poppy na kontrolu s tou mojí zatracenou nohou. Kontrola ukázala, že sádru mám tak na měsíc nejméně. Skvělé…
Vešla jsem do obýváku a z kuchyňky zaslechla rozhovor:
"Severusi, je to zjevné… Máš šanci být šťastný, nevzdávej se!"
"Lupine, uvědomuješ si, co říkáš? Jsem odpad společnosti a ona je mladá, perspektivní a nechci ji zničit život… Jsem šťastný, že mohu být v její blízkosti, ale nic víc. Znamená pro mne víc, než jsem si byl ochoten přiznat…" Severus zněl smutně a já si uvědomila, že se mu líbí nějaká žena… A pak mi to cvaklo! Nová ošetřovatelka na praxi u Poppy. Krásná blondýna, štíhlá a s nádherným obličejem. Podivně mne píchlo u srdce a stáhnul se mi žaludek… Zhluboka jsem se nadechla a vešla do kuchyňky jakoby nic.
"Tak jsem zpět. Sádru mám minimálně na měsíc, v prdeli toto. Jdeme vařit lektvar?"
Severus se sebou trhnul a Lupin se usmál.
"Ta nová ošetřovatelka Adriana je moc šikovná a sympatická, že?" Nadhodila jsem.
"Šikovná je, ale Teddy má nejraději tebe." Usmál se na mne hřejivě Remus a mrkl na mne.
Severus se k tomu nijak nevyjádřil, ale jasně bylo vidět, jak je celý napjatý. Beze slova se zvednul a šel do laboratoře. Je to jasné… Remus se postavil a šel za svým synem. A já za Severusem.
Nechápu proč (možná trochu chápu), jsem byla nepozorná a zavadila rukou o vroucí kotlík. Zasyčelo to, já vykřikla bolestí a ruku jsem měla v jednom ohni. Severus, který bleskurychle ke mně přiskočil, chytil moji ruku.
"Moiro!"
"Jsem pitomá!" kuňkla jsem a chtěla iracionálně vytrhnout svoji ruku z těch jeho.
"Vydrž a necukej sebou!" Autorativně na mne štěknul, usadil mne na židli a odběhl k policím. Přinesl kelímek a podle zápachu, jsem poznala mast na popáleniny. Velice jemně mi na dlaň nanesl pořádnou vrstvu a zavázal obvazem.
"Odpusť Severusi!"
"Ale huš, kolikrát jsem se popálil já. Dokonce jsem na sebe převrhnul kotlík s životabudičem. Poppy mne tenkrát seřvala jak malého smrada, nechal jsem si předloktí pořádně ošetřit až po týdnu, ruka už mi začala poněkud "vonět". Styděl jsem se, že jsem se opařil jak nějaký tupohlavec." Zasmál se a pohladil mne po paži. Úsměv jsem mu oplatila, zůstala sedět na židli a pozorovala jsem ho při práci. Severus není v žádném případě prototyp krasavce a prince Krasoně. Poměrně vyzáblý ke své výšce, výrazný nos, velice bledý, podmračený a nespolečenský, ale ten, který ho spozná blíž ví, že je to velmi obětavý muž, hrdý a dobrý přítel. Jeho oči vypadají jako temné tůně, nekončící tunely… Moc bych mu přála, ať mu to s Adrianou vyjde, zaslouží si to! Omluvila jsem se mu, že mne ruka hodně bolí, jsem unavená a půjdu si lehnout. Ve své ložnici jsem ležela v posteli, ale spánek nepřicházel…
Nastal den D, úplněk a s ním první přeměna Teddyho. Remus byl unavený, bledý a smutný.
"Teddyho miluji, více než cokoli na světě, ale předal jsem mu vlčí gen a teď můj chlapeček musí podstupovat každý měsíc přeměnu a prát se s tím celý život…"
"Lupine, lektvar jsme s Moirou vylepšili, neměl by mít při přeměně tak velké bolesti, ale zcela eliminovat nepůjdou. Nech toho utápění v sebeobviňování. Nikdy bych netušil, že to kdy řeknu, ale jsi mu tím nejlepším otcem a to je hlavní!"
"Severus má pravdu. Teddy by nemohl mít obětavějšího tátu! Musíš být silný i za něj!"
Malý Teddy jakoby rozuměl našim slovům, svého tátu pohladil po tváři a zářivě se na něj usmál.
Blížilo se stmívání, chlapci Lupinovi vypili své lektvary a v našem obýváku si lehli před krb pod deku. Šla jsem do kuchyně připravit kávu a uslyšela nelidské kvílení. Dopajdala jsem do obýváku a ztuhnula hrůzou. Nikdy jsem neviděla přeměnu vlkodlaka. Bolest, naříkání a následná přeměna v obrovského vlka a malého vlčátka. Severus mne chytil kolem pasu a nepustil dál.
"Běž dodělat kávu." Šeptl mi do ucha a já poslechla. Vlci se k sobě přitulili a očichávali se. Udělala jsem kávu a šla zpět.
Kávy mi vypadly z rukou a já byla naprosto paralyzována děsem! Remus ve své vlkodlačí podobě stál u Severuse a zlověstně vrčel a cenil zuby. Teddy díky lektvaru spal, ale Remus měl být klidný a spát!
"Moiro, utíkej!"
"Ne, já tě tu nenechám!"
"Říkám ti, vypadni odsud! HNED!"
Vlk chňapl po Severusově ruce. Ne, Bože, to ne! Poslední, co si pamatuji, byl pohled Severuse mým směrem a pak vše pohltila tma.
"Lupine, ty idiote! To měl být jako vtip, kurva, nebo co!?" Někdo nadával, hladil mne po vlasech a cosi vlhkého mi olizovalo ruku!!! Otevřela jsem rychle oči, ležela jsem na gauči, seděl u mne Severus a vlkodlak mi olizoval ruku a tiše zakňučel. Nebyla jsem schopna mluvit, jen jsem byla vyděšená.
"Moiro, je to v pořádku. Lupin, ten idiot si ze mne chtěl vystřelit, nic se nestalo." Konejšil mne a chytl za ruku. Měl sundaný kabátec a vyhrnuté rukávy své bílé košile. Kontrolovala jsem, zda nemá nikde kousanec, škrábanec, naštěstí nic.
"Severusi, jsi v pořádku?"
"Ty jsi neuvěřitelná. Upadla jsi ze šoku do bezvědomí a ptáš se na mne. Kdyby se někdy něco obdobného opakovalo a šlo ti o život, musíš ihned odejít, slyšíš?"
"Ne. Nikdy bych tě nenechala samotného, NIKDY!"
"Proč? Chápeš, že já za to nestojím? Nikdy bych si neodpustil, že se ti něco stalo… Že jsem tě ztratil…"
"A ty myslíš, že já bych mohla jen tak žít dál, kdyby se ti něco stalo? Jsi jediný opravdový přítel, co mám, já…mám tě ráda. A chci, abys byl šťastný. Doufám, že ti to s Adrianou vyjde. Já se potom odstěhuji ze sklepení, ať vám tu nezavázím."
"Co? Já ti nerozumím…"
"No, onehdy jsem nechtěně vyslechla váš rozhovor s Remusem. Došlo mi, že Adriana musí být ta žena, o které mluvíš."
Vlk začal vydávat zvuky, co zněly jako štěkavý smích.
"Sklapni, Lupine!"
"Moiro, já nemluvil o Adrianě…"
Aha, tak to musí být jiná žena, asi mimo hrad. Tuším, že Minerva, Poppy, Pomona, Sibyla a Rolanda nebudou vítězky soutěže: Sbalil mne Severus Snape.
"Aha, ale stejně nebudu překážet."
"Jsi neuvěřitelně inteligentní, ale některé věci ti dochází velice pomalu. Moiro… Já myslel tebe."
Bože, já mám otřes mozku, nebo jsem v komatu… Já se musela zbláznit a mám halucinace!
"Nechceš znova omdlít?" Ptal se mne s obavami Severus.
"Děláš si ze mne legraci?" Můj hlas zněl ublíženě, slzy se mi draly do očí… Historie se opakuje, další muž, co si ze mne hodlá vystřelit a pobavit se na účet tlusté šeredy…
"Ne. Vyčaruj patrona."
"Co? Zbláznil si se?!"
Jeho pohled byl výmluvný. Vytáhla jsem hůlku, vyřkla formuli a čekala.
Severus vyčaroval svého patrona.
Severusova puma s e přiblížila k mé kočce. Chvíli na sebe zírali a pak se začali otírat čenichy.
Vlkodlak se začal vedle nás štěkavě smát a za našeho dvojitého "SKLAPNI!" si šel lehnout k svému malému vlčkovi.
Já zírala na Severuse, naše patrony a zase na Severuse…
"Už chápeš?" optal se mne můj kolega.
"Chápu. Ale nevím, co budeme dělat? Já jen, že jsem nikdy nikoho neměla… Co budeme dělat?"
"No, s ohledem na to, že nejsem žádný přeborník přes vztahy, budeme pokračovat dáltak, jak nám to vyhovuje a uvidíme."
Cítili jsme se oba trapně, citoví mrzáci… Severus si ke mně lehl na pohovku, objal mne, přikryl nás dekou. Unavení z toho všeho nového, jsme rychle usnuli.
Poslední má myšlenka byla: Tak já mám ve třiceti kluka? Ale kurva, jaká škoda, že si nevedu nějaký zasraný deníček. Sarkasmu zkrátka neporučíš!

Mrcha a další dílek.

13. září 2017 v 22:55 | Snapea |  Povídky
Další pokráčko Mrchy…
Všem komentujícím obrovský dík a doufám, že se bude líbit i nadále. Popadla mne můza, kapitolku jsem napsala mezi nočními směnami, omluvte proto nedostatky.
Draco s Hermionou na nás nadále zírali, ono dejme si ruku na srdce, kdy vidíte dva obávané profesory, jak po sobě doslova patlají jídlo a to v jedné posteli. Snídani, kterou jsem jim velkoryse nabídla, odmítli.
"Ehm, my neradi rušíme…vaši….ehm…snídani…ale my…tedy já…ehm…"
"Draco, okamžitě se vymáčkni, a pokud ještě jednou, ze sebe vyloudíš EHM, tak tě uškrtím! Připomínáš mi Umbridgeovou!" Ozval se zpatlaný Severus.
"Severusi, Hermionini rodiče nás pozvali na oběd. Mohl bys nás přemístit? Bradavice a to ač jsme dospělí, nemůžeme opustit bez profesora."
"Hurá, už víme důvod návštěvy. Mám zlomenou nohu a Severus mi ZAKÁZAL KÁVU! Tak jsme se trošku nepohodli…se snídaní." Šklebila jsem se zvesela a tvářila se, že nemám na obličeji plno medu, marmelády a kus pečiva.
"Nezlob, Moirinko."
"Polib mi!"
"Řekni co, není problém."
"Zapomeň."
Mládež se pochechtávala a Severus se šel trošku upravit, aby mohl hrdličky přenést na návštěvu. A já zůstala sama…sama s KÁVIČKOU!
Ujistila jsem se, že jsou všichni pryč a vrhla se na hrnek kávy od Severuse.
"FUJ! No do hajzlu!" Bože, tak silnou kávu jsem nepila, měla jsem pocit, že přežvykuju kávová zrna! V mé kávě, pokud nestojí lžička v cukru, není to káva. No co, trošku ji přisladím a dám si ještě jeden doušek…dva…tři… A začaly se dít věci!
Najednou mi přišla strašně směšná má noha v sádře. Vzala jsem hůlku a změnila ji na zářivě růžovou. Uvědomila jsem si, že Severus má hrozně smutnou ložnici! Tak to by nešlo. Růžové stěny, růžový koberec, růžové povlečení… Na stěnách kytičky, srdíčka, ptáčci… Ten bude mít radost, až uvidí tu změnu! Od radosti jsem si až zatleskala.
"Moiro, tak jsem ta…dy… A kurva, tys měla kávu!?"
"Nazdar brouku, vítej zpět! To je krása, co? Jsem duhová víííla!"
"Ty jsi naprosto sjetá…"
"Jsem sjetá jako klouzačka. Jééé, pojďme se někde klouzat! A na houpačky! Ježiš, já bych chtěla na pouť a na cukrovou vatu, růžovou! A víš co, nechceš růžovej hábit? Ty vole a vlasy! A já chci růžové vlasy!"
"Moiro, buď hodná holčička a pojď spát. Dám ti takovou medicínku a půjdeš spinkat, jo?"
"Nechci!"
"Ale já ti dám na zadek, vážně. Mám já to zapotřebí?!"
"Ty se zlobíš?" Začala jsem poplakávat.
"Jo, trochu, ale na druhou stranu, se těším, až budeš při smyslech. Tak šup, vypij flakonek a spát!"
S našpulenou pusou jsem vypila ten blivajz. Asi vážně půjdu spinkat… Severus mne přikryl peřinou.
"A pusa na dobrou noc nebude?" Nasadila jsem smutný výraz.
Severus se zakašlal čajem.
"Budeš moje smrt. Růžová smrt." Uchechtl se a dal mi pusu na čelo. A můžu spát.
Vzbudila mne strašná bolest hlavy. Otevřela jsem oči a nevěřícně zírala. Růžová, všude byla růžová! Zavřela jsem oči a znova otevřela v domnění, že mám vidiny. Neměla jsem. Do prdele, to jsem v pekle?!
"Tak jak, šípková Růženko, vyspinkaná?" Severus seděl vedle mne na posteli a potěšeně se šklebil.
A do hajzlu! Začaly se mi vracet vzpomínky… Zasraná káva!
"Severusi, zabij mě!"
Ten dobytek se začal šíleně chechtat!
"Nechceš pusu na dobré ráno?"
"Fakt vtipné!"
"A víš, že bylo? Měl jsem pocit, že máš maximálně osm let."
"Jo, si jako dával pusu osmileté holce? No fuuuj!" Vyplázla jsem na něj jazyk!
"Mysl osmiletá, zbytek tak akorát…" zamával na mě obočím.
"Já to říkám pořád, jsi starý chlívák!"
"Chlívák možná, ale na čaroděje jsem mladík!"
Mám já to život…
Ložnici i sebe, jsem dala do původního stavu - vše černé a hned se cítila lépe. Severus mi očividně již nikdy nedá pokoj, budu mít své naprosto kreténské a sjeté chování neustále na talíři…
Při obědě nás vyrušil skřítek s dopisem pro Severuse. Začetl se a povzdechl si.
"Nějaké starosti?"
"Píše mi Remus Lupin. Je vlkodlak a jeho syn to podědil po něm. Při závěrečné bitvě zemřela jeho manželka Nymphadora. Zůstal na vše sám. A blíží se úplněk a první přeměna čeká i jeho syna. Prosí o protivlkodlačí lektvar pro sebe i syna."
"Kolik má jeho syn, jeden rok?"
"Přesně tak."
"Bože…"
"Staví se za hodinu. Musíme vymyslet, jak nejvhodněji tak malému dítěti přizpůsobit lektvar."
"Úplněk je za týden. Není času nazbyt. Jste přátelé?"
"To bych netvrdil. Jeden z Pobertů. Ale nikdy mi neublížil. Když jsem…když jsem zabil Brumbála, chtěl mě dostat. Po mé domnělé smrti a Potterově vyžvanění, jak vše bylo a mém uzdravení, mi napsal omluvný dopis a jsme schopni se akceptovat."
Přikývla jsem a uvažovala nad tím, jak dovede být život ironický. Začali jsme chystat knihy a vypisovat informace a propočítávat varianty. Zaklepání na dveře ohlašovalo očekávaného hosta. Remus Lupin vypadal neuvěřitelně ztrhaně a smutek měl vepsaný ve tváři. Oči měl jako stařec, vlasy skoro šedivé a vrásky hluboké.
"Severusi, děkuji."
"Pojďte dál, Lupine. Dáš si čaj?"
"Děkuji, rád."
"Moiro, Remus Lupin. Lupine, Moira McGonagallová, neteř Minervy." Představil nás Severus. Při podávání ruky, na mne z náručí vykouklo mimino.
"Můj syn Teddy." Něha s jakou svého syna představoval, mne usvědčila v tom, že bude dobrý otec, ne jak můj zploditel. Co mne však šokovalo, bylo to, že to malé mrně na mne natahovalo ruce a Lupin bez váhání, svého syna dal na můj klín.
"Nechci nic říkat, ale s dětmi to moc neumím…"
"Teddymu se líbíte, to mi stačí." Usmál se Lupin a šel za Severusem do kuchyňky a já zůstala sama! A to s děckem!
"Ahoj mrňousi. Jsem Moira." Zkusila jsem navázat kontakt. Úspěšně, Teddy se usmál a ukázal své dva jediné zuby. Zvedl svoji malou ručku a začal mi sahat na obličej. A pak najednou jeho vlasy zčernaly a barva očí byla totožná s tou mojí. Metamorfág!
"Ty jsi ale šikovný." Usmála jsem se na něj a opatrně mu pohladila vlásky. Začal zívat, hlavu si položil na můj žalostně nevyvinutý hrudník a přitulil se. A co mám dělat teď?!
"Mojla." Zažvatlal malý vlček v mém náručí a usnul. Asi mám v sobě ještě zbytky intoxikace lektvaru a kávy, protože mi najednou bylo toho mrňouse líto! Chudinka malej…
Severus s Lupinem se vrátili a můj kolega na mne doslova zíral.
"Posrala mě sova, nebo co?"
Lupin se začal tiše smát a Severus jen protočil oči. Z krbu vyšla Poppy s Minervou a zíraly na mě také. Je to jasné, musel mě přinejmenším posrat troll…

A další Mrcha

11. září 2017 v 23:25 | Snapea |  Povídky
Mrcha ta mrška pokračuje Usmívající se

Děkuji všem za úžasně povzbuzující vzkazy a pěkné počtení. Dnes trošku kratší.

Probudila jsem se poněkud dezorientovaná… Postel nebyla moje, ložnice nebyla moje a hlavně, já v posteli nebyla sama! Doprdele, co jsem vyváděla?! Nenápadně jsem nadzvedla peřinu a k mé nekončící úlevě jsem byla oblečená a i osoba na mne namačkaná (nebo já na ni), byla taktéž oblečená. S obavami jsem zvedla obličej a v naprosté tmě, se pokoušela rozeznat obličej mého spolunocležníka. Podle siluety výrazného nosu, to nemohl být nikdo jiný než Severus. Dohajzlu, ale to nevysvětluje, proč jsem s ním v posteli!

"Moiro, pro Boha živého, co se vrtíš, je tu zima jak v tulení řiti, krb je vyhaslý a jedinný zdroj tepla, máme pod peřinou. Bolí tě noha?" Duněl pod moji hlavou hlas ze Severusovy hrudi.

A najednou BLIK, a mé vzpomínky byly zpět. Lektvar od bolesti, byl natolik silný, že mne poněkud oblbnul.

"Budiž ti ke cti, že jsi nevyužil situace a nepokoušel se o můj věneček."

"To bych poté měl opravdový věnec, ale pohřební, Minerva a Poppy by mne vykuchaly zaživa!"

Při té představě jsem se musela uchechnout, vážně vtipná představa.
Najednou se rozhořel krb, Severus se snažil vymotat z peřin a za velmi výrazného "KURVA DRÁT!" se poroučel k zemi.

"Birby se omlouvá, Birby chtěl jen zatopit, aby nebylo pánovi a paní zima!" blekotal pisklavým hlasem můj nebohý skřítek.

"Birby, děkuji, nic se nestalo! Obědnej nám snídani, budeme jíst tady. Mám zlomenou nohu."

Můj kolega se vyhrabal z podlahy a nasupený vlezl zpátky do postele. Milosrdně jsem nazvedla peřinu a dovolila mu, že si může lehnout ke mně, do své postele.

"Severusi, co s tou mojí nohou?"

"Uřežeme…"

"Dostal si chuť na ovarové kolínko?"

"Hmm a s křenem…"

"Hele a co tak držkovou, tu bys nechtěl?"

"JO a prdelanku!"

"Jdi do hajzlu!"

"Půjdu, matka příroda volá…"

Severus a matka příroda odešli a já se pohodlně uvelebila a jak na potvoru, se ozvala ta má zatracená noha. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli budu schopna se vůbec postavit. Nejsem… Bolest mě poslala k zemi a zatočila se mi hlava.

"Člověk tě nechá chvíli samotnou a ty vymýšlíš kraviny!" Pokáral mě můj kolega a začal mě zvedat. Musím se ho zeptat, co používá za kouzlo, které mu dovolí mne zvednout jako pírko.

"Ukaž mi tu nožku…"

Nožku, to jo. Končetina mi otekla tak, že jsem jí měla jak slon. Při prohmatu kotníku mi opětovně vyhrkly slzy.
"Odpusť Moiro." Zamumlal, seslal chladící kouzlo a nepatrně se mi ulevilo.

"Jak budu fungovat? Bože, vždyť já nedolezu ani do koupelny!"

"No, budu se muset obětovat a být ve sprše s tebou."

"Tak takovou oběť po tobě nemohu chtít… Raději uhniju zaživa, ty chlípníku!"

Z obývacího pokoje bylo slyšet zahučení krbu…
"Moiro! Severusi!"

"A dorazila inkviziční četa." Zašklebila jsem se a Severus protočil oči.

" V mé ložnici."

"A můžeme dovnitř?" Aniž bychom odpověděli, dovnitř napochodovala Poppy s Minervou. Pravda, byly trochu nesvé.
Když Poppy spatřila mou sloní nohu, jen spráskla ruce a hnala se ke mně.

"Holčičko moje! Co jsi vyváděla?"

"Zkoušeli jsme se Severusem kamasutru." Prohlásila jsem s vážnou tváří.

"Polohu Štípání bambusu." Přitakal Severus.

Jen tak se každému nepoštěstí, vidět naprosto šokovanou ředitelku a hlavní ošetřovatelku, které mají oči vyvalené jako pingpongové míčky.

"Proboha, spadla jsem na zmrzlých schodech. A jelikož mám alergii na kostirost, dal mi Severus silný analgetický lektvar, u kterého je velká pravděpodobnost alergické reakce. Proto jsem spala tady. Oba oblečení a v naprosté počestnosti. Začněte dýchat, zavřete ústa a oční bulvy vraťte zpět do důlků."

Díky Poppy, jsem vlastníkem kouzelnické sádry s vodoodpudivým kouzlem. Sama jsem dopajdala do koupelny, provedla osvobozující osobní hygienu, dopajdala zpět do ložnice a měla pocit, že jsem uběhla maraton. Severus spokojeně seděl v posteli, ládoval se snídaní a pil kávu. Jé, káva! Už jsem ten božský nápoj měla na dosah ruku, ale Severus mě plácnul přes prsty.

"Na to zapomeň. Jen čaj."

"COŽE? Já potřebuji kafe!" Zuřila jsem a nemít zlomenou nohu, tak bych si snad i dupla!

"Lektvar má ve spojitosti s kofeinem nežádoucí účinky. Vlastní zkušenost, byl jsem jak sjetý drogama."

A jsem v prdeli.

"Moiro, ty snad trucuješ!"

"Ne!"

"Ale jo, ty trucuješ. Máš našpulenou pusu!" chechtal se ten dobytek, co pil i moji kávu! MOJI!

Naštvaně jsem se snažila k němu otočit zády, ale jaksi to v posteli nešlo. Žvýkala jsem rohlík a sem tam upila čaj… CHmpf, čaj!

"Dneska je káva naprosto famózní…" pochvaloval si ten zmetek. Míra mé trpělivosti přetekla! Vzala jsem svůj rohlík s marmeládou a připlácla mu ho na obličej. Začala jsem se smát, ale vzápětí jsem měla jeho rohlík s medem na svém obličeji! Začala pořádná bitva s jídlem…

Po půlhodině, jsme vypadali jak dvě prasata a naše okolí jako výstavní chlívek. A aby toho nebylo málo otevřenými dveřmi, na nás s obýváku zírali Draco s Hermionou.

"Dáte si snídani, děcka?"

MRCHA je zpět!

4. srpna 2017 v 23:43 | Snapea |  Povídky
Tak jsem zpátky a můj sakasmus také! Neuvěřitelně děkuji za milá slova a podporu, ani nevíte jak, mi pomohly! Všem komentujícím věnuji tuto kapitolu a věřím, že mne můza neopustí! Smějící se

Profesorský večírek… Dobrý Bože…

"Severusi, jaké jsou zdejší silvestrovské večírky?" ptala jsem se zájmem a jistými obavami.

"No, já na nich byl vždy jen chvíli, nikdo o mne nestál a já také o nikoho nestál. Jednou jsem hlídkoval na chodbách doufaje, že načapám nějaké idioty s chlastem anebo při romantickém dostaveníčku a načapal polonahou Pomonu s Křiklanem… Málem mi to vypálilo sítnici!" otřásl se Severus a já dostala záchvat smíchu.

"Kdo byl Křiklan?"

"Můj bývalý ředitel koleje, mistr lektvarů a naprostý hňup."

"Strhující popis."

Bylo třeba se připravit na večírek, upravit své zevnějšky - ne, že by to nějak šlo, s naším výzorem trhat rekordy v atraktivnosti vážně nebudeme. Zvolili jsme opětovně náš Pohřebácký cool look, jak jednou nazval Draco a vyrazili směr sborovna.

Jak jsme docházeli k onomu místu, byla slyšet hlasitá hudba. Podívali jsme se na sebe poněkud zděšeně, měli jsme zpoždění a "pařba" byla již očividně v plném proudu. Vešli jsme dovnitř a doslova zkameněli. Vešli jsme na diskotéku 80.let. Všude blikající světla, kravál a banda už mírně sťatých profesorů a členů řádu.

"Moirinko, kočičko, no kde jste? A co jste prováděli, vy kulíšci?!" řvala na nás ožralá a mrkající Pomona.

"Avada Ke…"

"Ser na to, Sevueusi!" sykla jsem směrem ke kolegovi.

Následně se přihnala Minerva a nadšeně nám kolem krku narvala hawaiské věnce a v tanečním rytmu odtančila pryč.

"Co to kurva je?!"

"To je peklo, Moiro…"

Severus mne chytil za ruku a táhnul do rohu, kde stál stůl s pitím - samé duhové koktejly, s roztomilými brčky. Je to jisté, jsme vážně v pekle. Kopli jsme do sebe rychle dva koktejly, ožralí to budeme snášet lépe!

"Severusi, zdravím tě! Představíš nás?" Vedle Severuse stál muž se zrzavými řídnoucími vlasy a po jeho boku stála baculatá žena, se stejně odstínem vlasů. Oba vypadali mile.

"Arture, to je Minervina neteř Moira. Moiro to jsou Artur a Molly Weasleyovi.

Ani jsem se nenadála a Molly mne svírala v náručí.

"Drahoušku, rádi vás poznáváme a jsme šťastní, že jste tady."

Paní Weasleyová, pane Weasley, ráda vás poznávám."

"Ale říkej nám Molly a Arture! Jak se ti v Bradavicích líbí? A prý se Severusem tvoříte páreček, tak vám to sluší! Tak šup šup svatba a dětičky!"

Brada mi spadla až na zem, Severus vytřeštil oči…

"Co prosím?!" zavrčela jsem.

"Kdo vám řekl, takový nesmysl?!" ledově se otázal Severus.

"No, tak nějak se to říká…" zaskočeně koktala Molly.

"Tak ono se říká… Až to ono potkám, nakopu mu prdel!" zle jsem se zašklebila.

Zrzavý páreček se rychle odporoučel a zamířil k Minervě a Poppy. Osud mi nebyl nakloněn, k mé obrovské a neskonalé radosti, se ke mně až moc blízko přiblížil Black.

"Smím prosit o taneček, krásko?"

"Blacku, smíš mi tak akorát políbit prdel!"

"A když jsi už tady, Blacku… Vyřiď všem Bradavickým drbnám mé vřelé pozdravy a že vím, jak otrávit člověka, aniž by se na to přišlo. Znám velice pomalé a bolestivé jedy…"

"A ode mne taktéž vyřiď pozdravení a vzkaz, že vytáhnutí koulí nosem, není jediná odporná kletbička co znám…"
Black byl pryč, společnost se nám vyhýbala a vypadalo to nadějně…

Severus odněkud z hábitu vylovil flašku Whiskey, se skleničkami jsme se neobtěžovali a pili přímo z lahve, do toho koktejly…

"Severusi, pojď si se mnou zatančit!" popadla nebohého kolegu Poppy a táhla ho na parket. Mohla jsem se smíchy potrhat, Snape mi posílal výhružné pohledy a jeho výraz sliboval bolestivou smrt. Úsměv mi moc dlouho nevydržel.

"Slečinko, poďte si se mnou skočit dokola!" zahulákal Hagrid a i přes mou tělesnou konstituci, mne doslova odnesl na parket a započal se mnou tančit. Připadala jsem si jako hadrová panenka, nohy jsem měla ve vzduchu a tvář v obrových fousech, ve kterých jsem zahlédla nový živočišný druh. Snape se kolem mne mihnul a vypláznul na mne jazyk. Píseň díky merlinovi skončila a já také a to málem na zemi. Hagrid mne pustil a šel poprosit o tanec Minervu. Naštěstí mne stačil zachytit Severus, asi ho tedy nezabiju, ne dnes.

"Jsem pěkně ožralý." Huhlal mi do ucha Severus.

"Já taky! Smím prosit?"

"Ty smíš vše!"

"Ti to připomenu…"

Náš pokus o tanec musel být směšný, ale když má člověk zvýšenou dávku alkoholu v krvi, je mu to poněkud jedno. Po ukončení naší parodie na tanec, jsme uznali, že je čas zmizet, rozdováděná společnost začala hrát hru "Flašku" a já a ani Severus, jsme neměli v plánu nikoho líbat. Nenápadně jsme se vyplížili a zamířili na astronomickou věž.
Stáli jsme až na samém vrcholu a hleděli na zasněžené okolí, na věži začala odbíjet půlnoc, začínal nový rok a začalo hustě sněžit.

"Šťastný nový rok, Severusi."

"Tobě také, Moiro."

"Nepůjdeme se projít? Nechce se mi spát a nebylo by špatné, trošku vystřízlivět." Navrhla jsem a kolega souhlasil.

Venku byla pekelná zima, ale oproti hlučnému hradu, bylo okolí klidné. Parkrát jsem málem upadla, Severus mne chytil za ruku a dál jsme mlčky pokračovali v půlnoční procházce. Dostala jsem bláznivý nápad, strhla Severuse do sněhu a nadšeně zakřičela:

"Pojďme dělat andělíčky!"

"CO?"

"No andělíčky!"

Začala jsem ve sněhu "mávt křídly."

"Vstávej Severusi a koukej, andělíček!"

Severus můj výtvor sledoval kritickým okem.
"Ale jo, pěkný, takový barokní."

"Ha ha, předveď toho svého! Andělíčka, ty dobytku, nesundávej kalhoty!"

Kdyby nás někdo viděl, musel by si myslet, že jsme buďto ožralí naplech, anebo jsme se zbláznili. Dva chechtající se blbečci, kteří ve sněhu mávají rukama.

"Moiro, končíme, mám zadek zmrzlý na kost."

"Jojo, my co máme měkkou prdel, tyhle problémy nemáme. Tak pojď ty starče s kostnatým zadkem."

Než jsem stačila vytvořit svůj ironický úšklebek, skončila jsem v té největší závěji a zasypaná sněhem! Vyhrabala jsem se, prskala sníh a byla mokrá na kost… To bych ovšem nebyla já, abych to Severusovi neoplatila. Skončil stejně.
Dva mokří a promrzlí idioti, se vraceli do hradu a do chladného sklepení, naprosto skvělá představa. Co Voldemort nechtěl, uklouzla jsem na schodech a mojí nohou projela ostrá bolest.

"Au! Kurva, to bolí, moje noha!!" Od bolesti, se mi začaly dělat mžitky před očima.

"Moiro, pro boha živého! Ukaž."

Opatrně mi vyzul botu, ale bolest byla tak strašná, až mi vyhrkly slzy.
"Odpusť, ale musím ti nohu prohlédnout." Omlouval se mi a začal mi ledovými prsty prohmatávat kotník.

"Vypadá to, na zlomený kotník. Znehybním ti ho kouzlem, odnesu do sklepení a dám ti kostirost."

"Tak to je v hajzlu, Zaprvé mne nezvedneš a zadruhé, jsem na kostirost alergická. Chcípnu tady na schodech, super…"

"Aha. Takže místo kostirostu dostaneš sádru a já jsem, ač to bude pro tebe novinka, kouzelník, takže si poradím."

Párkrát mávnul hůlkou a zamumlal zaklínadlo.
"Chytni se mne kolem krku."

Provedla jsem vše dle kolegy a překvapením vypískla, když mne zvednul a nesl do sklepení.

"Jsem frajer, co?"

"No a tvé ego dosahuje nebeských výšin..."

"Buď hodná holčička a važ si toho, já moc nikoho v náručí nenosím. A nemel se sebou, nebo spadneme oba."
Ve sklepení, mne nesl směr ložnice, ale jeho.

"Co chceš dělat, ty chlípníku? Chceš využít situace nebohé slečny v nesnázích, co?"

"To jsem celý já, čekám, až si nějaká zlomí nohu, unesu ji ve svých spárech do svého sexy budoáru…"

Položil mne na postel, kouzlem vysušil naše oblečení a poklepal hůlkou na zeď. Objevily se dveře.
"Moje soukromá laboratoř. Donesu ti lektvar proti bolesti, moji vlastní recepturu. Je vylepšený, ale může se objevit alergická reakce, antidotum ti musím podat ihned, takže to bude u mne bezpečnější."

Přečetla jsem si složení lektvaru a musela jsem uznat, že je Severus profík. Po vypití lahvičky, začala bolest ustupovat. Dostavila se ospalost, zavřela jsem oči a jen matně, jsem si uvědomila, že mne Severus políbil na čelo. Ale kdo ví, možná se mi to jen zdálo…

Omluva kajicna...

27. března 2017 v 20:59 | Snapea |  Tak si říkám...
Velice se omlouvam za neaktivitu, ale mam osobni problemy, aneb Zivot neni zly, to jen lide jsou svine. Budu se snazit z tech sracek vyhrabat. Dekuji za pochopeni a mejte se moc hezky.

Mrcha XIV.

9. prosince 2016 v 22:17 | snapea |  Povídky

Jsem tady s další kapitolkou, velice děkuji za povzbuzující komentáře, stále jse v jednom kole. Pěkné počtení...




Se Severusem jsme usoudili, že nejlepší bude nereagovat. Dojedli jsme jídlo a odešli z velké síně. Severus, si neodpustil mne plácnout po zadku, všem na očích samozřejmě, takže hurá drbny, máte o čem kvokat. Rolanda a Pomona, snad ani neusnou… A Black jako vždy civěl, jako retard.


"Teď nás ty drbny roznesou na kopytech. Ale ten Hagrid… Dobrý Bože, pojmenovat po nás psy…" kroutila jsem nevěřícně hlavou.


"A to tu nebyli všichni studenti. Sovy budou doslova strhané, jak budou roznášet poštu s nejnovějším drbem. Nudit se očividně nebudeme." Přizvukoval mi Severus.


Došli jsme do našich výzdoby prostých komnat, mírně opelichaný jehličnan s lektvarovými baňkami nepočítám, usadili se na pohovku a hleděli do ohně. Vydala jsem se ke knihovně a hledala nějaký zajímavý titul a všimla si omšelé knihy na úplném konci knihovny. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to album fotek a rovnou od Severuse.


"Mohu se podívat?" otázala jsem se kolegy. Ten vzal album do rukou a přikývnul. Na první straně byl on jako mimino. No, kyselý výraz měl vždy. Musela jsem se usmát.


"Ty jsi byl, ale kuřátko. Takové nasrané kuřátko, nicméně roztomilé!"

Pouze si odfrkl a pobaveně zakroutil hlavou. Následovalo pár fotek s rodiči, pár fotek jako batole a pár fotek jako snad pětiletý chlapec. Nikde se neusmíval, byl vážný a z jeho výrazu šlo poznat, že i smutný. Bylo mi ho strašně líto…

Pak jsme narazili na fotku mladé dívky s červenými vlasy.

"Kdo je to?"

"Lily Evansová, později Potterová."

"Přibuzná s Potterem?"

"Jeho matka."

A pak mi to docvaklo! Nevěděla jsem co říci, tak jsem Severuse nesměle pohladila na předloktí.

"Teď donesu svoje album. Potrháš se smíchy, Minerva miluje fotografování a mám tam i pár nahých aktů. Musím tě zklamat, ale jsou z doba, kdy jsem byla mimino, ty chlípný dobytku!"

Donesla jsem album, přisedla si ke kolegovi a začala listovat foto katastrofou. Na první fotce, jsem vyfocena jako úplné mimino, cucám si palec a mračím se.


"A ty mi povídej o nasraných kuřátkách… A ty tvoje elfí ouška. Nosíš vlasy stažené tak, že je není vidět." Zamyšleně pravil a odsunul mi pramen vlasů a se zájmem sledoval moje špičaté uši. Cítila jsem, že rudnu a všiml si toho i Severus, nervózně si odkašlal a vrátil mi pramen vlasů zpátky. Otáčela jsem stránkami alba a popisovala jednotlivé fotky. U hanbatých fotek, kdy mi nebyl ani rok, jsme se smáli jako idioti. Na všech fotkách jsem s Minervou, Poppy a na jedné s Brumbálem. Sedím mu na klíně, tahám za vousy a řvu jak na lesy. U té, jsme se mohli smíchy potrhat. U fotky, kde je má matka a otec jsem si povzdychla.

"Tví rodiče? Jsi podobná na otce. Kde jsou teď? Ještě jsem je tady neviděl…"


"Matka mne opustila, když jsem byla maličká a táta si našel takovou děvku a na mne se vykašlal. Nebýt tety Minervy a Poppy, jen Merlin ví, kde bych byla. Ony dvě, jsou má rodina!"

Severus mne objal kolem ramen.

"Máš štěstí. Můj otec byl opilec a násilník, matka měla deprese a byla nešťastná žena. A já? Zavinil jsem nepřímo smrt ženy, kterou jsem miloval a jako smrtijed zapříčinil mnoho zla."


Opřela jsem se o něj.


"Severusi, přiznejme si to. Jsme dvě ztroskotané existence, nezapadající do lidské společnosti, prolezlí sarkasmem a ironií, s naprosto příšerným humorem a vzhledem. Ale rozumíme si, ne? To je hlavní. Tady na hradě, mám konečně pocit, že někam patřím. Dokonce i studenti mi lezou na nervy v přijatelných mezích. A v tobě jsem našla přítele a to opravdu dobrého přítele."


"Možná, že kdybych tě poznal dříve, bylo by vše jiné. Ty mne chápeš a bereš takového jaký jsem, neodsuzuješ mne. Jen málokdo ve mne vidí člověka a ne jen monstrum…"


"Kašlem na sebelítost, pojďme se napít! Mám tu skvělou pálenku." Rozhodně jsem pravila, donesla láhev a sklenice.


"Nesmíme se tak ožrat, jako minule… A nebo sper to ďas, Moiro nalévej, utopíme chmury!"


V utápění chmurů jsme přeborníci. To zase ano…


Ráno bylo nemilosrdné. Leželi jsme opětovně před krbem na opelichaném lvu, kolem nás se válely vajgly z cigaret, smrad jak v té nejhorší putyce. Ale tentokrát si Severus ustlal na mé hrudníku a slintal mi na šaty a chrápal. Točila se mi hlava a bylo mi nevolno.


"Severusi, proboha, slez ze mne, chce se mi zvracet…"


"Ne tak nahlas, snažím se zemřít…"


"Tak fajn, pokud ti nebude vadit, že budeš pozvracená mrtvola…"


"Nemluv o zvracení… Až se vše nebude tak zběsile točit, tak vstanu a donesu kocovinový lektvar…"


Kolega se vzmužil, snažil se vstát, ale zemská přitažlivost byla jiného názoru a on přistál znovu na mě.


"Proboha, Severusi… Jsi kouzelník, co tak Accio?"


"HMM."


Po vypití lektvaru, jsme byli schopni fungovat jako lidé, ale naprosto jsme tak nevypadali. Ne, že by to jindy bylo jinak.


"Jdu se umýt." Zahučela jsem.

"Mám jít s tebou, nahou jsem tě už viděl."

"Ano, ale to mi byl rok… Zapomeň ty chlípníku."

"Jaká škoda…"


V koupelně se mi podařilo zhodit poličku a nadělat bordel.


"Severusi, prosím tě, pojď sem." Volal jsem z koupelny.


"Ale né, ty sis to rozmyslela a přijala mou nabídku.


"Ne, ale zhodila jsem poličku, pojď mi pomoct a nech si zajít chuť…"


Zatímco, jsme se snažili opravit a upevnit poličku zpět, dorazil krbem do našich komnat Black.


"Moiro, musíš se více posunout, nevleze tam!"

"To se ti snadno řekne, ale já tam nevidím, jak to tam strkáš."


Black stál uprostřed místnosti s hubou dokořán.


"Nechce tam vlézt, AU, povol, bože, to snad není možné!"


"Moiro, předtím tam vlezl, musí znova!"


"Já ti nevím, ta díra je úzká a on je příliš velký!"


"Nesmysl, ty drž a já více přitlačím!"


"Tak a je tam!"


"Konečně, to je úleva. Už jsem myslela, že to neudržím!"



Vyšli jsme z koupelny a sledovali civějícího Blacka.


"Já…vy…"


"Zájmena ti jdou Blacku, co tak stvořit celou větu." Se šklebem pravil Severus.


"Opravovali jsme spadlou polici, tak piotomé upevnění jsem neviděla. Blacku… jsi v pořádku?" optala jsem se toho civějícího retarda.


"Minerva mne poslala. Dnes bude profesorský večírek. Budou tam i lidi z řádu. Máte být ve sborovně v 19.hodin." blekotal evidentně nervózní Black a sledoval nás a pak urychleně zmizel v krbu.


"Je to debil." Uzavřel Snape a já musela souhlasit. Ovšem ten večírek, bude evidentně zábavný…

Kam dál