Mrcha opětovně :)

20. září 2017 v 2:14 | snapea |  Povídky
MRCHA pokračuje, aneb múza se drží…
Opětovně všem komentujícím obrovské díky a doufám, že další dílek nezklame. Omluvte chyby prosím, mám teď plno směn...
Remus Lupin a malý Teddy, se u nás na hradě zabydleli. První přeměna mrňouse se blížila a díky Merlinovi, za obrovské přívaly sněhu, kvůli kterým byly zimní prázdniny prodlouženy o týden. Se Severusem jsme byli věčně zalezlí v laboratoři a vyvíjeli vhodný lektvar. S Remusem a Teddym, jsem se spřátelila a i Severus vykazoval jisté známky sympatií. Poppy s Minervou byly nadšené a mrňouse rozmazlovali a Remuse ostatně také. Získal práci v Bradavicích, bude mít na starosti údržbu hradu. Kvůli lykantropii nemůže vyučovat, či přímo pracovat s dětmi. Byl nám to oznámit převelice důležitý a nabubřelý ministerský úředník. To, že jsem mu nadala do přechytralých kreténu a debilních dvounohých hovad, ho upřimně moc nepotěšilo, ale choval se k Remusovi, jako výstavní kokot, takže mu to patřilo. Severus na něj vrhnul svůj pohled, který má účinky jako Avada, Minerva ho vyhodila a Poppy mu před krbem nastavila nohu, takže do krbu letěl pohlavě a parádně si nabil hubu.
Byly dva dny před úplňkem, Severus s Lupinem řešili lektvar a já kulhala za Poppy na kontrolu s tou mojí zatracenou nohou. Kontrola ukázala, že sádru mám tak na měsíc nejméně. Skvělé…
Vešla jsem do obýváku a z kuchyňky zaslechla rozhovor:
"Severusi, je to zjevné… Máš šanci být šťastný, nevzdávej se!"
"Lupine, uvědomuješ si, co říkáš? Jsem odpad společnosti a ona je mladá, perspektivní a nechci ji zničit život… Jsem šťastný, že mohu být v její blízkosti, ale nic víc. Znamená pro mne víc, než jsem si byl ochoten přiznat…" Severus zněl smutně a já si uvědomila, že se mu líbí nějaká žena… A pak mi to cvaklo! Nová ošetřovatelka na praxi u Poppy. Krásná blondýna, štíhlá a s nádherným obličejem. Podivně mne píchlo u srdce a stáhnul se mi žaludek… Zhluboka jsem se nadechla a vešla do kuchyňky jakoby nic.
"Tak jsem zpět. Sádru mám minimálně na měsíc, v prdeli toto. Jdeme vařit lektvar?"
Severus se sebou trhnul a Lupin se usmál.
"Ta nová ošetřovatelka Adriana je moc šikovná a sympatická, že?" Nadhodila jsem.
"Šikovná je, ale Teddy má nejraději tebe." Usmál se na mne hřejivě Remus a mrkl na mne.
Severus se k tomu nijak nevyjádřil, ale jasně bylo vidět, jak je celý napjatý. Beze slova se zvednul a šel do laboratoře. Je to jasné… Remus se postavil a šel za svým synem. A já za Severusem.
Nechápu proč (možná trochu chápu), jsem byla nepozorná a zavadila rukou o vroucí kotlík. Zasyčelo to, já vykřikla bolestí a ruku jsem měla v jednom ohni. Severus, který bleskurychle ke mně přiskočil, chytil moji ruku.
"Moiro!"
"Jsem pitomá!" kuňkla jsem a chtěla iracionálně vytrhnout svoji ruku z těch jeho.
"Vydrž a necukej sebou!" Autorativně na mne štěknul, usadil mne na židli a odběhl k policím. Přinesl kelímek a podle zápachu, jsem poznala mast na popáleniny. Velice jemně mi na dlaň nanesl pořádnou vrstvu a zavázal obvazem.
"Odpusť Severusi!"
"Ale huš, kolikrát jsem se popálil já. Dokonce jsem na sebe převrhnul kotlík s životabudičem. Poppy mne tenkrát seřvala jak malého smrada, nechal jsem si předloktí pořádně ošetřit až po týdnu, ruka už mi začala poněkud "vonět". Styděl jsem se, že jsem se opařil jak nějaký tupohlavec." Zasmál se a pohladil mne po paži. Úsměv jsem mu oplatila, zůstala sedět na židli a pozorovala jsem ho při práci. Severus není v žádném případě prototyp krasavce a prince Krasoně. Poměrně vyzáblý ke své výšce, výrazný nos, velice bledý, podmračený a nespolečenský, ale ten, který ho spozná blíž ví, že je to velmi obětavý muž, hrdý a dobrý přítel. Jeho oči vypadají jako temné tůně, nekončící tunely… Moc bych mu přála, ať mu to s Adrianou vyjde, zaslouží si to! Omluvila jsem se mu, že mne ruka hodně bolí, jsem unavená a půjdu si lehnout. Ve své ložnici jsem ležela v posteli, ale spánek nepřicházel…
Nastal den D, úplněk a s ním první přeměna Teddyho. Remus byl unavený, bledý a smutný.
"Teddyho miluji, více než cokoli na světě, ale předal jsem mu vlčí gen a teď můj chlapeček musí podstupovat každý měsíc přeměnu a prát se s tím celý život…"
"Lupine, lektvar jsme s Moirou vylepšili, neměl by mít při přeměně tak velké bolesti, ale zcela eliminovat nepůjdou. Nech toho utápění v sebeobviňování. Nikdy bych netušil, že to kdy řeknu, ale jsi mu tím nejlepším otcem a to je hlavní!"
"Severus má pravdu. Teddy by nemohl mít obětavějšího tátu! Musíš být silný i za něj!"
Malý Teddy jakoby rozuměl našim slovům, svého tátu pohladil po tváři a zářivě se na něj usmál.
Blížilo se stmívání, chlapci Lupinovi vypili své lektvary a v našem obýváku si lehli před krb pod deku. Šla jsem do kuchyně připravit kávu a uslyšela nelidské kvílení. Dopajdala jsem do obýváku a ztuhnula hrůzou. Nikdy jsem neviděla přeměnu vlkodlaka. Bolest, naříkání a následná přeměna v obrovského vlka a malého vlčátka. Severus mne chytil kolem pasu a nepustil dál.
"Běž dodělat kávu." Šeptl mi do ucha a já poslechla. Vlci se k sobě přitulili a očichávali se. Udělala jsem kávu a šla zpět.
Kávy mi vypadly z rukou a já byla naprosto paralyzována děsem! Remus ve své vlkodlačí podobě stál u Severuse a zlověstně vrčel a cenil zuby. Teddy díky lektvaru spal, ale Remus měl být klidný a spát!
"Moiro, utíkej!"
"Ne, já tě tu nenechám!"
"Říkám ti, vypadni odsud! HNED!"
Vlk chňapl po Severusově ruce. Ne, Bože, to ne! Poslední, co si pamatuji, byl pohled Severuse mým směrem a pak vše pohltila tma.
"Lupine, ty idiote! To měl být jako vtip, kurva, nebo co!?" Někdo nadával, hladil mne po vlasech a cosi vlhkého mi olizovalo ruku!!! Otevřela jsem rychle oči, ležela jsem na gauči, seděl u mne Severus a vlkodlak mi olizoval ruku a tiše zakňučel. Nebyla jsem schopna mluvit, jen jsem byla vyděšená.
"Moiro, je to v pořádku. Lupin, ten idiot si ze mne chtěl vystřelit, nic se nestalo." Konejšil mne a chytl za ruku. Měl sundaný kabátec a vyhrnuté rukávy své bílé košile. Kontrolovala jsem, zda nemá nikde kousanec, škrábanec, naštěstí nic.
"Severusi, jsi v pořádku?"
"Ty jsi neuvěřitelná. Upadla jsi ze šoku do bezvědomí a ptáš se na mne. Kdyby se někdy něco obdobného opakovalo a šlo ti o život, musíš ihned odejít, slyšíš?"
"Ne. Nikdy bych tě nenechala samotného, NIKDY!"
"Proč? Chápeš, že já za to nestojím? Nikdy bych si neodpustil, že se ti něco stalo… Že jsem tě ztratil…"
"A ty myslíš, že já bych mohla jen tak žít dál, kdyby se ti něco stalo? Jsi jediný opravdový přítel, co mám, já…mám tě ráda. A chci, abys byl šťastný. Doufám, že ti to s Adrianou vyjde. Já se potom odstěhuji ze sklepení, ať vám tu nezavázím."
"Co? Já ti nerozumím…"
"No, onehdy jsem nechtěně vyslechla váš rozhovor s Remusem. Došlo mi, že Adriana musí být ta žena, o které mluvíš."
Vlk začal vydávat zvuky, co zněly jako štěkavý smích.
"Sklapni, Lupine!"
"Moiro, já nemluvil o Adrianě…"
Aha, tak to musí být jiná žena, asi mimo hrad. Tuším, že Minerva, Poppy, Pomona, Sibyla a Rolanda nebudou vítězky soutěže: Sbalil mne Severus Snape.
"Aha, ale stejně nebudu překážet."
"Jsi neuvěřitelně inteligentní, ale některé věci ti dochází velice pomalu. Moiro… Já myslel tebe."
Bože, já mám otřes mozku, nebo jsem v komatu… Já se musela zbláznit a mám halucinace!
"Nechceš znova omdlít?" Ptal se mne s obavami Severus.
"Děláš si ze mne legraci?" Můj hlas zněl ublíženě, slzy se mi draly do očí… Historie se opakuje, další muž, co si ze mne hodlá vystřelit a pobavit se na účet tlusté šeredy…
"Ne. Vyčaruj patrona."
"Co? Zbláznil si se?!"
Jeho pohled byl výmluvný. Vytáhla jsem hůlku, vyřkla formuli a čekala.
Severus vyčaroval svého patrona.
Severusova puma s e přiblížila k mé kočce. Chvíli na sebe zírali a pak se začali otírat čenichy.
Vlkodlak se začal vedle nás štěkavě smát a za našeho dvojitého "SKLAPNI!" si šel lehnout k svému malému vlčkovi.
Já zírala na Severuse, naše patrony a zase na Severuse…
"Už chápeš?" optal se mne můj kolega.
"Chápu. Ale nevím, co budeme dělat? Já jen, že jsem nikdy nikoho neměla… Co budeme dělat?"
"No, s ohledem na to, že nejsem žádný přeborník přes vztahy, budeme pokračovat dáltak, jak nám to vyhovuje a uvidíme."
Cítili jsme se oba trapně, citoví mrzáci… Severus si ke mně lehl na pohovku, objal mne, přikryl nás dekou. Unavení z toho všeho nového, jsme rychle usnuli.
Poslední má myšlenka byla: Tak já mám ve třiceti kluka? Ale kurva, jaká škoda, že si nevedu nějaký zasraný deníček. Sarkasmu zkrátka neporučíš!
 

Mrcha a další dílek.

13. září 2017 v 22:55 | Snapea |  Povídky
Další pokráčko Mrchy…
Všem komentujícím obrovský dík a doufám, že se bude líbit i nadále. Popadla mne můza, kapitolku jsem napsala mezi nočními směnami, omluvte proto nedostatky.
Draco s Hermionou na nás nadále zírali, ono dejme si ruku na srdce, kdy vidíte dva obávané profesory, jak po sobě doslova patlají jídlo a to v jedné posteli. Snídani, kterou jsem jim velkoryse nabídla, odmítli.
"Ehm, my neradi rušíme…vaši….ehm…snídani…ale my…tedy já…ehm…"
"Draco, okamžitě se vymáčkni, a pokud ještě jednou, ze sebe vyloudíš EHM, tak tě uškrtím! Připomínáš mi Umbridgeovou!" Ozval se zpatlaný Severus.
"Severusi, Hermionini rodiče nás pozvali na oběd. Mohl bys nás přemístit? Bradavice a to ač jsme dospělí, nemůžeme opustit bez profesora."
"Hurá, už víme důvod návštěvy. Mám zlomenou nohu a Severus mi ZAKÁZAL KÁVU! Tak jsme se trošku nepohodli…se snídaní." Šklebila jsem se zvesela a tvářila se, že nemám na obličeji plno medu, marmelády a kus pečiva.
"Nezlob, Moirinko."
"Polib mi!"
"Řekni co, není problém."
"Zapomeň."
Mládež se pochechtávala a Severus se šel trošku upravit, aby mohl hrdličky přenést na návštěvu. A já zůstala sama…sama s KÁVIČKOU!
Ujistila jsem se, že jsou všichni pryč a vrhla se na hrnek kávy od Severuse.
"FUJ! No do hajzlu!" Bože, tak silnou kávu jsem nepila, měla jsem pocit, že přežvykuju kávová zrna! V mé kávě, pokud nestojí lžička v cukru, není to káva. No co, trošku ji přisladím a dám si ještě jeden doušek…dva…tři… A začaly se dít věci!
Najednou mi přišla strašně směšná má noha v sádře. Vzala jsem hůlku a změnila ji na zářivě růžovou. Uvědomila jsem si, že Severus má hrozně smutnou ložnici! Tak to by nešlo. Růžové stěny, růžový koberec, růžové povlečení… Na stěnách kytičky, srdíčka, ptáčci… Ten bude mít radost, až uvidí tu změnu! Od radosti jsem si až zatleskala.
"Moiro, tak jsem ta…dy… A kurva, tys měla kávu!?"
"Nazdar brouku, vítej zpět! To je krása, co? Jsem duhová víííla!"
"Ty jsi naprosto sjetá…"
"Jsem sjetá jako klouzačka. Jééé, pojďme se někde klouzat! A na houpačky! Ježiš, já bych chtěla na pouť a na cukrovou vatu, růžovou! A víš co, nechceš růžovej hábit? Ty vole a vlasy! A já chci růžové vlasy!"
"Moiro, buď hodná holčička a pojď spát. Dám ti takovou medicínku a půjdeš spinkat, jo?"
"Nechci!"
"Ale já ti dám na zadek, vážně. Mám já to zapotřebí?!"
"Ty se zlobíš?" Začala jsem poplakávat.
"Jo, trochu, ale na druhou stranu, se těším, až budeš při smyslech. Tak šup, vypij flakonek a spát!"
S našpulenou pusou jsem vypila ten blivajz. Asi vážně půjdu spinkat… Severus mne přikryl peřinou.
"A pusa na dobrou noc nebude?" Nasadila jsem smutný výraz.
Severus se zakašlal čajem.
"Budeš moje smrt. Růžová smrt." Uchechtl se a dal mi pusu na čelo. A můžu spát.
Vzbudila mne strašná bolest hlavy. Otevřela jsem oči a nevěřícně zírala. Růžová, všude byla růžová! Zavřela jsem oči a znova otevřela v domnění, že mám vidiny. Neměla jsem. Do prdele, to jsem v pekle?!
"Tak jak, šípková Růženko, vyspinkaná?" Severus seděl vedle mne na posteli a potěšeně se šklebil.
A do hajzlu! Začaly se mi vracet vzpomínky… Zasraná káva!
"Severusi, zabij mě!"
Ten dobytek se začal šíleně chechtat!
"Nechceš pusu na dobré ráno?"
"Fakt vtipné!"
"A víš, že bylo? Měl jsem pocit, že máš maximálně osm let."
"Jo, si jako dával pusu osmileté holce? No fuuuj!" Vyplázla jsem na něj jazyk!
"Mysl osmiletá, zbytek tak akorát…" zamával na mě obočím.
"Já to říkám pořád, jsi starý chlívák!"
"Chlívák možná, ale na čaroděje jsem mladík!"
Mám já to život…
Ložnici i sebe, jsem dala do původního stavu - vše černé a hned se cítila lépe. Severus mi očividně již nikdy nedá pokoj, budu mít své naprosto kreténské a sjeté chování neustále na talíři…
Při obědě nás vyrušil skřítek s dopisem pro Severuse. Začetl se a povzdechl si.
"Nějaké starosti?"
"Píše mi Remus Lupin. Je vlkodlak a jeho syn to podědil po něm. Při závěrečné bitvě zemřela jeho manželka Nymphadora. Zůstal na vše sám. A blíží se úplněk a první přeměna čeká i jeho syna. Prosí o protivlkodlačí lektvar pro sebe i syna."
"Kolik má jeho syn, jeden rok?"
"Přesně tak."
"Bože…"
"Staví se za hodinu. Musíme vymyslet, jak nejvhodněji tak malému dítěti přizpůsobit lektvar."
"Úplněk je za týden. Není času nazbyt. Jste přátelé?"
"To bych netvrdil. Jeden z Pobertů. Ale nikdy mi neublížil. Když jsem…když jsem zabil Brumbála, chtěl mě dostat. Po mé domnělé smrti a Potterově vyžvanění, jak vše bylo a mém uzdravení, mi napsal omluvný dopis a jsme schopni se akceptovat."
Přikývla jsem a uvažovala nad tím, jak dovede být život ironický. Začali jsme chystat knihy a vypisovat informace a propočítávat varianty. Zaklepání na dveře ohlašovalo očekávaného hosta. Remus Lupin vypadal neuvěřitelně ztrhaně a smutek měl vepsaný ve tváři. Oči měl jako stařec, vlasy skoro šedivé a vrásky hluboké.
"Severusi, děkuji."
"Pojďte dál, Lupine. Dáš si čaj?"
"Děkuji, rád."
"Moiro, Remus Lupin. Lupine, Moira McGonagallová, neteř Minervy." Představil nás Severus. Při podávání ruky, na mne z náručí vykouklo mimino.
"Můj syn Teddy." Něha s jakou svého syna představoval, mne usvědčila v tom, že bude dobrý otec, ne jak můj zploditel. Co mne však šokovalo, bylo to, že to malé mrně na mne natahovalo ruce a Lupin bez váhání, svého syna dal na můj klín.
"Nechci nic říkat, ale s dětmi to moc neumím…"
"Teddymu se líbíte, to mi stačí." Usmál se Lupin a šel za Severusem do kuchyňky a já zůstala sama! A to s děckem!
"Ahoj mrňousi. Jsem Moira." Zkusila jsem navázat kontakt. Úspěšně, Teddy se usmál a ukázal své dva jediné zuby. Zvedl svoji malou ručku a začal mi sahat na obličej. A pak najednou jeho vlasy zčernaly a barva očí byla totožná s tou mojí. Metamorfág!
"Ty jsi ale šikovný." Usmála jsem se na něj a opatrně mu pohladila vlásky. Začal zívat, hlavu si položil na můj žalostně nevyvinutý hrudník a přitulil se. A co mám dělat teď?!
"Mojla." Zažvatlal malý vlček v mém náručí a usnul. Asi mám v sobě ještě zbytky intoxikace lektvaru a kávy, protože mi najednou bylo toho mrňouse líto! Chudinka malej…
Severus s Lupinem se vrátili a můj kolega na mne doslova zíral.
"Posrala mě sova, nebo co?"
Lupin se začal tiše smát a Severus jen protočil oči. Z krbu vyšla Poppy s Minervou a zíraly na mě také. Je to jasné, musel mě přinejmenším posrat troll…

A další Mrcha

11. září 2017 v 23:25 | Snapea |  Povídky
Mrcha ta mrška pokračuje Usmívající se

Děkuji všem za úžasně povzbuzující vzkazy a pěkné počtení. Dnes trošku kratší.

Probudila jsem se poněkud dezorientovaná… Postel nebyla moje, ložnice nebyla moje a hlavně, já v posteli nebyla sama! Doprdele, co jsem vyváděla?! Nenápadně jsem nadzvedla peřinu a k mé nekončící úlevě jsem byla oblečená a i osoba na mne namačkaná (nebo já na ni), byla taktéž oblečená. S obavami jsem zvedla obličej a v naprosté tmě, se pokoušela rozeznat obličej mého spolunocležníka. Podle siluety výrazného nosu, to nemohl být nikdo jiný než Severus. Dohajzlu, ale to nevysvětluje, proč jsem s ním v posteli!

"Moiro, pro Boha živého, co se vrtíš, je tu zima jak v tulení řiti, krb je vyhaslý a jedinný zdroj tepla, máme pod peřinou. Bolí tě noha?" Duněl pod moji hlavou hlas ze Severusovy hrudi.

A najednou BLIK, a mé vzpomínky byly zpět. Lektvar od bolesti, byl natolik silný, že mne poněkud oblbnul.

"Budiž ti ke cti, že jsi nevyužil situace a nepokoušel se o můj věneček."

"To bych poté měl opravdový věnec, ale pohřební, Minerva a Poppy by mne vykuchaly zaživa!"

Při té představě jsem se musela uchechnout, vážně vtipná představa.
Najednou se rozhořel krb, Severus se snažil vymotat z peřin a za velmi výrazného "KURVA DRÁT!" se poroučel k zemi.

"Birby se omlouvá, Birby chtěl jen zatopit, aby nebylo pánovi a paní zima!" blekotal pisklavým hlasem můj nebohý skřítek.

"Birby, děkuji, nic se nestalo! Obědnej nám snídani, budeme jíst tady. Mám zlomenou nohu."

Můj kolega se vyhrabal z podlahy a nasupený vlezl zpátky do postele. Milosrdně jsem nazvedla peřinu a dovolila mu, že si může lehnout ke mně, do své postele.

"Severusi, co s tou mojí nohou?"

"Uřežeme…"

"Dostal si chuť na ovarové kolínko?"

"Hmm a s křenem…"

"Hele a co tak držkovou, tu bys nechtěl?"

"JO a prdelanku!"

"Jdi do hajzlu!"

"Půjdu, matka příroda volá…"

Severus a matka příroda odešli a já se pohodlně uvelebila a jak na potvoru, se ozvala ta má zatracená noha. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli budu schopna se vůbec postavit. Nejsem… Bolest mě poslala k zemi a zatočila se mi hlava.

"Člověk tě nechá chvíli samotnou a ty vymýšlíš kraviny!" Pokáral mě můj kolega a začal mě zvedat. Musím se ho zeptat, co používá za kouzlo, které mu dovolí mne zvednout jako pírko.

"Ukaž mi tu nožku…"

Nožku, to jo. Končetina mi otekla tak, že jsem jí měla jak slon. Při prohmatu kotníku mi opětovně vyhrkly slzy.
"Odpusť Moiro." Zamumlal, seslal chladící kouzlo a nepatrně se mi ulevilo.

"Jak budu fungovat? Bože, vždyť já nedolezu ani do koupelny!"

"No, budu se muset obětovat a být ve sprše s tebou."

"Tak takovou oběť po tobě nemohu chtít… Raději uhniju zaživa, ty chlípníku!"

Z obývacího pokoje bylo slyšet zahučení krbu…
"Moiro! Severusi!"

"A dorazila inkviziční četa." Zašklebila jsem se a Severus protočil oči.

" V mé ložnici."

"A můžeme dovnitř?" Aniž bychom odpověděli, dovnitř napochodovala Poppy s Minervou. Pravda, byly trochu nesvé.
Když Poppy spatřila mou sloní nohu, jen spráskla ruce a hnala se ke mně.

"Holčičko moje! Co jsi vyváděla?"

"Zkoušeli jsme se Severusem kamasutru." Prohlásila jsem s vážnou tváří.

"Polohu Štípání bambusu." Přitakal Severus.

Jen tak se každému nepoštěstí, vidět naprosto šokovanou ředitelku a hlavní ošetřovatelku, které mají oči vyvalené jako pingpongové míčky.

"Proboha, spadla jsem na zmrzlých schodech. A jelikož mám alergii na kostirost, dal mi Severus silný analgetický lektvar, u kterého je velká pravděpodobnost alergické reakce. Proto jsem spala tady. Oba oblečení a v naprosté počestnosti. Začněte dýchat, zavřete ústa a oční bulvy vraťte zpět do důlků."

Díky Poppy, jsem vlastníkem kouzelnické sádry s vodoodpudivým kouzlem. Sama jsem dopajdala do koupelny, provedla osvobozující osobní hygienu, dopajdala zpět do ložnice a měla pocit, že jsem uběhla maraton. Severus spokojeně seděl v posteli, ládoval se snídaní a pil kávu. Jé, káva! Už jsem ten božský nápoj měla na dosah ruku, ale Severus mě plácnul přes prsty.

"Na to zapomeň. Jen čaj."

"COŽE? Já potřebuji kafe!" Zuřila jsem a nemít zlomenou nohu, tak bych si snad i dupla!

"Lektvar má ve spojitosti s kofeinem nežádoucí účinky. Vlastní zkušenost, byl jsem jak sjetý drogama."

A jsem v prdeli.

"Moiro, ty snad trucuješ!"

"Ne!"

"Ale jo, ty trucuješ. Máš našpulenou pusu!" chechtal se ten dobytek, co pil i moji kávu! MOJI!

Naštvaně jsem se snažila k němu otočit zády, ale jaksi to v posteli nešlo. Žvýkala jsem rohlík a sem tam upila čaj… CHmpf, čaj!

"Dneska je káva naprosto famózní…" pochvaloval si ten zmetek. Míra mé trpělivosti přetekla! Vzala jsem svůj rohlík s marmeládou a připlácla mu ho na obličej. Začala jsem se smát, ale vzápětí jsem měla jeho rohlík s medem na svém obličeji! Začala pořádná bitva s jídlem…

Po půlhodině, jsme vypadali jak dvě prasata a naše okolí jako výstavní chlívek. A aby toho nebylo málo otevřenými dveřmi, na nás s obýváku zírali Draco s Hermionou.

"Dáte si snídani, děcka?"
 


MRCHA je zpět!

4. srpna 2017 v 23:43 | Snapea |  Povídky
Tak jsem zpátky a můj sakasmus také! Neuvěřitelně děkuji za milá slova a podporu, ani nevíte jak, mi pomohly! Všem komentujícím věnuji tuto kapitolu a věřím, že mne můza neopustí! Smějící se

Profesorský večírek… Dobrý Bože…

"Severusi, jaké jsou zdejší silvestrovské večírky?" ptala jsem se zájmem a jistými obavami.

"No, já na nich byl vždy jen chvíli, nikdo o mne nestál a já také o nikoho nestál. Jednou jsem hlídkoval na chodbách doufaje, že načapám nějaké idioty s chlastem anebo při romantickém dostaveníčku a načapal polonahou Pomonu s Křiklanem… Málem mi to vypálilo sítnici!" otřásl se Severus a já dostala záchvat smíchu.

"Kdo byl Křiklan?"

"Můj bývalý ředitel koleje, mistr lektvarů a naprostý hňup."

"Strhující popis."

Bylo třeba se připravit na večírek, upravit své zevnějšky - ne, že by to nějak šlo, s naším výzorem trhat rekordy v atraktivnosti vážně nebudeme. Zvolili jsme opětovně náš Pohřebácký cool look, jak jednou nazval Draco a vyrazili směr sborovna.

Jak jsme docházeli k onomu místu, byla slyšet hlasitá hudba. Podívali jsme se na sebe poněkud zděšeně, měli jsme zpoždění a "pařba" byla již očividně v plném proudu. Vešli jsme dovnitř a doslova zkameněli. Vešli jsme na diskotéku 80.let. Všude blikající světla, kravál a banda už mírně sťatých profesorů a členů řádu.

"Moirinko, kočičko, no kde jste? A co jste prováděli, vy kulíšci?!" řvala na nás ožralá a mrkající Pomona.

"Avada Ke…"

"Ser na to, Sevueusi!" sykla jsem směrem ke kolegovi.

Následně se přihnala Minerva a nadšeně nám kolem krku narvala hawaiské věnce a v tanečním rytmu odtančila pryč.

"Co to kurva je?!"

"To je peklo, Moiro…"

Severus mne chytil za ruku a táhnul do rohu, kde stál stůl s pitím - samé duhové koktejly, s roztomilými brčky. Je to jisté, jsme vážně v pekle. Kopli jsme do sebe rychle dva koktejly, ožralí to budeme snášet lépe!

"Severusi, zdravím tě! Představíš nás?" Vedle Severuse stál muž se zrzavými řídnoucími vlasy a po jeho boku stála baculatá žena, se stejně odstínem vlasů. Oba vypadali mile.

"Arture, to je Minervina neteř Moira. Moiro to jsou Artur a Molly Weasleyovi.

Ani jsem se nenadála a Molly mne svírala v náručí.

"Drahoušku, rádi vás poznáváme a jsme šťastní, že jste tady."

Paní Weasleyová, pane Weasley, ráda vás poznávám."

"Ale říkej nám Molly a Arture! Jak se ti v Bradavicích líbí? A prý se Severusem tvoříte páreček, tak vám to sluší! Tak šup šup svatba a dětičky!"

Brada mi spadla až na zem, Severus vytřeštil oči…

"Co prosím?!" zavrčela jsem.

"Kdo vám řekl, takový nesmysl?!" ledově se otázal Severus.

"No, tak nějak se to říká…" zaskočeně koktala Molly.

"Tak ono se říká… Až to ono potkám, nakopu mu prdel!" zle jsem se zašklebila.

Zrzavý páreček se rychle odporoučel a zamířil k Minervě a Poppy. Osud mi nebyl nakloněn, k mé obrovské a neskonalé radosti, se ke mně až moc blízko přiblížil Black.

"Smím prosit o taneček, krásko?"

"Blacku, smíš mi tak akorát políbit prdel!"

"A když jsi už tady, Blacku… Vyřiď všem Bradavickým drbnám mé vřelé pozdravy a že vím, jak otrávit člověka, aniž by se na to přišlo. Znám velice pomalé a bolestivé jedy…"

"A ode mne taktéž vyřiď pozdravení a vzkaz, že vytáhnutí koulí nosem, není jediná odporná kletbička co znám…"
Black byl pryč, společnost se nám vyhýbala a vypadalo to nadějně…

Severus odněkud z hábitu vylovil flašku Whiskey, se skleničkami jsme se neobtěžovali a pili přímo z lahve, do toho koktejly…

"Severusi, pojď si se mnou zatančit!" popadla nebohého kolegu Poppy a táhla ho na parket. Mohla jsem se smíchy potrhat, Snape mi posílal výhružné pohledy a jeho výraz sliboval bolestivou smrt. Úsměv mi moc dlouho nevydržel.

"Slečinko, poďte si se mnou skočit dokola!" zahulákal Hagrid a i přes mou tělesnou konstituci, mne doslova odnesl na parket a započal se mnou tančit. Připadala jsem si jako hadrová panenka, nohy jsem měla ve vzduchu a tvář v obrových fousech, ve kterých jsem zahlédla nový živočišný druh. Snape se kolem mne mihnul a vypláznul na mne jazyk. Píseň díky merlinovi skončila a já také a to málem na zemi. Hagrid mne pustil a šel poprosit o tanec Minervu. Naštěstí mne stačil zachytit Severus, asi ho tedy nezabiju, ne dnes.

"Jsem pěkně ožralý." Huhlal mi do ucha Severus.

"Já taky! Smím prosit?"

"Ty smíš vše!"

"Ti to připomenu…"

Náš pokus o tanec musel být směšný, ale když má člověk zvýšenou dávku alkoholu v krvi, je mu to poněkud jedno. Po ukončení naší parodie na tanec, jsme uznali, že je čas zmizet, rozdováděná společnost začala hrát hru "Flašku" a já a ani Severus, jsme neměli v plánu nikoho líbat. Nenápadně jsme se vyplížili a zamířili na astronomickou věž.
Stáli jsme až na samém vrcholu a hleděli na zasněžené okolí, na věži začala odbíjet půlnoc, začínal nový rok a začalo hustě sněžit.

"Šťastný nový rok, Severusi."

"Tobě také, Moiro."

"Nepůjdeme se projít? Nechce se mi spát a nebylo by špatné, trošku vystřízlivět." Navrhla jsem a kolega souhlasil.

Venku byla pekelná zima, ale oproti hlučnému hradu, bylo okolí klidné. Parkrát jsem málem upadla, Severus mne chytil za ruku a dál jsme mlčky pokračovali v půlnoční procházce. Dostala jsem bláznivý nápad, strhla Severuse do sněhu a nadšeně zakřičela:

"Pojďme dělat andělíčky!"

"CO?"

"No andělíčky!"

Začala jsem ve sněhu "mávt křídly."

"Vstávej Severusi a koukej, andělíček!"

Severus můj výtvor sledoval kritickým okem.
"Ale jo, pěkný, takový barokní."

"Ha ha, předveď toho svého! Andělíčka, ty dobytku, nesundávej kalhoty!"

Kdyby nás někdo viděl, musel by si myslet, že jsme buďto ožralí naplech, anebo jsme se zbláznili. Dva chechtající se blbečci, kteří ve sněhu mávají rukama.

"Moiro, končíme, mám zadek zmrzlý na kost."

"Jojo, my co máme měkkou prdel, tyhle problémy nemáme. Tak pojď ty starče s kostnatým zadkem."

Než jsem stačila vytvořit svůj ironický úšklebek, skončila jsem v té největší závěji a zasypaná sněhem! Vyhrabala jsem se, prskala sníh a byla mokrá na kost… To bych ovšem nebyla já, abych to Severusovi neoplatila. Skončil stejně.
Dva mokří a promrzlí idioti, se vraceli do hradu a do chladného sklepení, naprosto skvělá představa. Co Voldemort nechtěl, uklouzla jsem na schodech a mojí nohou projela ostrá bolest.

"Au! Kurva, to bolí, moje noha!!" Od bolesti, se mi začaly dělat mžitky před očima.

"Moiro, pro boha živého! Ukaž."

Opatrně mi vyzul botu, ale bolest byla tak strašná, až mi vyhrkly slzy.
"Odpusť, ale musím ti nohu prohlédnout." Omlouval se mi a začal mi ledovými prsty prohmatávat kotník.

"Vypadá to, na zlomený kotník. Znehybním ti ho kouzlem, odnesu do sklepení a dám ti kostirost."

"Tak to je v hajzlu, Zaprvé mne nezvedneš a zadruhé, jsem na kostirost alergická. Chcípnu tady na schodech, super…"

"Aha. Takže místo kostirostu dostaneš sádru a já jsem, ač to bude pro tebe novinka, kouzelník, takže si poradím."

Párkrát mávnul hůlkou a zamumlal zaklínadlo.
"Chytni se mne kolem krku."

Provedla jsem vše dle kolegy a překvapením vypískla, když mne zvednul a nesl do sklepení.

"Jsem frajer, co?"

"No a tvé ego dosahuje nebeských výšin..."

"Buď hodná holčička a važ si toho, já moc nikoho v náručí nenosím. A nemel se sebou, nebo spadneme oba."
Ve sklepení, mne nesl směr ložnice, ale jeho.

"Co chceš dělat, ty chlípníku? Chceš využít situace nebohé slečny v nesnázích, co?"

"To jsem celý já, čekám, až si nějaká zlomí nohu, unesu ji ve svých spárech do svého sexy budoáru…"

Položil mne na postel, kouzlem vysušil naše oblečení a poklepal hůlkou na zeď. Objevily se dveře.
"Moje soukromá laboratoř. Donesu ti lektvar proti bolesti, moji vlastní recepturu. Je vylepšený, ale může se objevit alergická reakce, antidotum ti musím podat ihned, takže to bude u mne bezpečnější."

Přečetla jsem si složení lektvaru a musela jsem uznat, že je Severus profík. Po vypití lahvičky, začala bolest ustupovat. Dostavila se ospalost, zavřela jsem oči a jen matně, jsem si uvědomila, že mne Severus políbil na čelo. Ale kdo ví, možná se mi to jen zdálo…

Omluva kajicna...

27. března 2017 v 20:59 | Snapea |  Tak si říkám...
Velice se omlouvam za neaktivitu, ale mam osobni problemy, aneb Zivot neni zly, to jen lide jsou svine. Budu se snazit z tech sracek vyhrabat. Dekuji za pochopeni a mejte se moc hezky.

Mrcha XIV.

9. prosince 2016 v 22:17 | snapea |  Povídky

Jsem tady s další kapitolkou, velice děkuji za povzbuzující komentáře, stále jse v jednom kole. Pěkné počtení...




Se Severusem jsme usoudili, že nejlepší bude nereagovat. Dojedli jsme jídlo a odešli z velké síně. Severus, si neodpustil mne plácnout po zadku, všem na očích samozřejmě, takže hurá drbny, máte o čem kvokat. Rolanda a Pomona, snad ani neusnou… A Black jako vždy civěl, jako retard.


"Teď nás ty drbny roznesou na kopytech. Ale ten Hagrid… Dobrý Bože, pojmenovat po nás psy…" kroutila jsem nevěřícně hlavou.


"A to tu nebyli všichni studenti. Sovy budou doslova strhané, jak budou roznášet poštu s nejnovějším drbem. Nudit se očividně nebudeme." Přizvukoval mi Severus.


Došli jsme do našich výzdoby prostých komnat, mírně opelichaný jehličnan s lektvarovými baňkami nepočítám, usadili se na pohovku a hleděli do ohně. Vydala jsem se ke knihovně a hledala nějaký zajímavý titul a všimla si omšelé knihy na úplném konci knihovny. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je to album fotek a rovnou od Severuse.


"Mohu se podívat?" otázala jsem se kolegy. Ten vzal album do rukou a přikývnul. Na první straně byl on jako mimino. No, kyselý výraz měl vždy. Musela jsem se usmát.


"Ty jsi byl, ale kuřátko. Takové nasrané kuřátko, nicméně roztomilé!"

Pouze si odfrkl a pobaveně zakroutil hlavou. Následovalo pár fotek s rodiči, pár fotek jako batole a pár fotek jako snad pětiletý chlapec. Nikde se neusmíval, byl vážný a z jeho výrazu šlo poznat, že i smutný. Bylo mi ho strašně líto…

Pak jsme narazili na fotku mladé dívky s červenými vlasy.

"Kdo je to?"

"Lily Evansová, později Potterová."

"Přibuzná s Potterem?"

"Jeho matka."

A pak mi to docvaklo! Nevěděla jsem co říci, tak jsem Severuse nesměle pohladila na předloktí.

"Teď donesu svoje album. Potrháš se smíchy, Minerva miluje fotografování a mám tam i pár nahých aktů. Musím tě zklamat, ale jsou z doba, kdy jsem byla mimino, ty chlípný dobytku!"

Donesla jsem album, přisedla si ke kolegovi a začala listovat foto katastrofou. Na první fotce, jsem vyfocena jako úplné mimino, cucám si palec a mračím se.


"A ty mi povídej o nasraných kuřátkách… A ty tvoje elfí ouška. Nosíš vlasy stažené tak, že je není vidět." Zamyšleně pravil a odsunul mi pramen vlasů a se zájmem sledoval moje špičaté uši. Cítila jsem, že rudnu a všiml si toho i Severus, nervózně si odkašlal a vrátil mi pramen vlasů zpátky. Otáčela jsem stránkami alba a popisovala jednotlivé fotky. U hanbatých fotek, kdy mi nebyl ani rok, jsme se smáli jako idioti. Na všech fotkách jsem s Minervou, Poppy a na jedné s Brumbálem. Sedím mu na klíně, tahám za vousy a řvu jak na lesy. U té, jsme se mohli smíchy potrhat. U fotky, kde je má matka a otec jsem si povzdychla.

"Tví rodiče? Jsi podobná na otce. Kde jsou teď? Ještě jsem je tady neviděl…"


"Matka mne opustila, když jsem byla maličká a táta si našel takovou děvku a na mne se vykašlal. Nebýt tety Minervy a Poppy, jen Merlin ví, kde bych byla. Ony dvě, jsou má rodina!"

Severus mne objal kolem ramen.

"Máš štěstí. Můj otec byl opilec a násilník, matka měla deprese a byla nešťastná žena. A já? Zavinil jsem nepřímo smrt ženy, kterou jsem miloval a jako smrtijed zapříčinil mnoho zla."


Opřela jsem se o něj.


"Severusi, přiznejme si to. Jsme dvě ztroskotané existence, nezapadající do lidské společnosti, prolezlí sarkasmem a ironií, s naprosto příšerným humorem a vzhledem. Ale rozumíme si, ne? To je hlavní. Tady na hradě, mám konečně pocit, že někam patřím. Dokonce i studenti mi lezou na nervy v přijatelných mezích. A v tobě jsem našla přítele a to opravdu dobrého přítele."


"Možná, že kdybych tě poznal dříve, bylo by vše jiné. Ty mne chápeš a bereš takového jaký jsem, neodsuzuješ mne. Jen málokdo ve mne vidí člověka a ne jen monstrum…"


"Kašlem na sebelítost, pojďme se napít! Mám tu skvělou pálenku." Rozhodně jsem pravila, donesla láhev a sklenice.


"Nesmíme se tak ožrat, jako minule… A nebo sper to ďas, Moiro nalévej, utopíme chmury!"


V utápění chmurů jsme přeborníci. To zase ano…


Ráno bylo nemilosrdné. Leželi jsme opětovně před krbem na opelichaném lvu, kolem nás se válely vajgly z cigaret, smrad jak v té nejhorší putyce. Ale tentokrát si Severus ustlal na mé hrudníku a slintal mi na šaty a chrápal. Točila se mi hlava a bylo mi nevolno.


"Severusi, proboha, slez ze mne, chce se mi zvracet…"


"Ne tak nahlas, snažím se zemřít…"


"Tak fajn, pokud ti nebude vadit, že budeš pozvracená mrtvola…"


"Nemluv o zvracení… Až se vše nebude tak zběsile točit, tak vstanu a donesu kocovinový lektvar…"


Kolega se vzmužil, snažil se vstát, ale zemská přitažlivost byla jiného názoru a on přistál znovu na mě.


"Proboha, Severusi… Jsi kouzelník, co tak Accio?"


"HMM."


Po vypití lektvaru, jsme byli schopni fungovat jako lidé, ale naprosto jsme tak nevypadali. Ne, že by to jindy bylo jinak.


"Jdu se umýt." Zahučela jsem.

"Mám jít s tebou, nahou jsem tě už viděl."

"Ano, ale to mi byl rok… Zapomeň ty chlípníku."

"Jaká škoda…"


V koupelně se mi podařilo zhodit poličku a nadělat bordel.


"Severusi, prosím tě, pojď sem." Volal jsem z koupelny.


"Ale né, ty sis to rozmyslela a přijala mou nabídku.


"Ne, ale zhodila jsem poličku, pojď mi pomoct a nech si zajít chuť…"


Zatímco, jsme se snažili opravit a upevnit poličku zpět, dorazil krbem do našich komnat Black.


"Moiro, musíš se více posunout, nevleze tam!"

"To se ti snadno řekne, ale já tam nevidím, jak to tam strkáš."


Black stál uprostřed místnosti s hubou dokořán.


"Nechce tam vlézt, AU, povol, bože, to snad není možné!"


"Moiro, předtím tam vlezl, musí znova!"


"Já ti nevím, ta díra je úzká a on je příliš velký!"


"Nesmysl, ty drž a já více přitlačím!"


"Tak a je tam!"


"Konečně, to je úleva. Už jsem myslela, že to neudržím!"



Vyšli jsme z koupelny a sledovali civějícího Blacka.


"Já…vy…"


"Zájmena ti jdou Blacku, co tak stvořit celou větu." Se šklebem pravil Severus.


"Opravovali jsme spadlou polici, tak piotomé upevnění jsem neviděla. Blacku… jsi v pořádku?" optala jsem se toho civějícího retarda.


"Minerva mne poslala. Dnes bude profesorský večírek. Budou tam i lidi z řádu. Máte být ve sborovně v 19.hodin." blekotal evidentně nervózní Black a sledoval nás a pak urychleně zmizel v krbu.


"Je to debil." Uzavřel Snape a já musela souhlasit. Ovšem ten večírek, bude evidentně zábavný…

Mrcha XIII.

9. listopadu 2016 v 21:43 | snapea |  Povídky
Mrcha
Děkuji za velmi milé komentáře u minulé kapitolky. Děkuji převelice za ně a hurá na další dílek…
Rozhodla jsem se, že Severuse vytrhnu z jeho depresivní nálady a vytáhnu ho ven z hradu. Sněhu je tři prdele, jak by pravil klasik a mrzne jak sviňa, ale to nevadí.
"Severusi, teple se obleč, vyrážíme ven!"
"Moiro, nechceš doufám stavět sněhuláky…?"
"A co tak sněhuláky nudisty…?"
"Fajn, to beru!"
Vypadali jsme jak idioti… V ručně pletených čepicích, rukavicích a šálách, jsme připomínali fanoušky pletacího kroužku Molly Weasleyové. To, že jsme je dostali od ní pod stromeček, je detail. Studenti co se potloukali po venku, stavěli sněhové pevnosti a hráli sněhové bitvy, na nás jen koukali. Vykračovali jsme si to a najednou se mi rozjely nohy a já hodila parádní mrchu na ledovce. Můj drahý kolega, ten absolutně negentlemanský dobytek, se začal smát na celé kolo.
"Co se směješ?! Můžeš mi laskavě pomoci?!"
Severus se vzmužil, natáhl ke mně ruku, ale to bych nesměla být já, abych mu nepodrazila nohy… Trošku mi to nevyšlo, přistál přímo na mne.
"Slez ze mě, ty chlípný profesore!"
Studenti se začali vzpamatovávat ze šoku a začali se chechtat. Severus se začal ze mne zvedat a vytáhnul na nohy i mne, aby mne vzápětí shodil do sněhové závěje, takže když jsem se z ní vyhrabala, vypadala jsem jako obří kopec šlehačky. Můj výraz hovořil za vše, Snape začal utíkat jako o život (vážně mu o něj šlo), ale podcenil ledovku, třísknul sebou na zem, ale to jsem byla u něj už já a pomoci hůlky, jsem na něj seslala kopu sněhu.
"Moiro, tuším, že jsme se znemožnili na dalších padesát let…" brblal na oko kolega, ale mírně se usmíval.
"To je fakt, ale co. Dokonce máš červené tvářičky, a zmrzlý nosánek…teda ten nedorostlý chobot…"
"Já a můj nos, jsme uraženi…"
"To máte blbé…"
Došli jsme k zamrzlému jezeru a započali stavět nudistické sněhuláky. No, šlo nám to báječně. Až to uvidí Minerva a sbor, tak je trefí šlak, ale studenti to ocení, obzvláště proto, že nebudou tušit, kdo je autorem.
"Severusi, tvůj sněhulák má místo genitálií hada??"
"To není had, podle nosa, poznáš kosa…" pravil a důležitě si při tom poklepal na svůj nos.
"Aha… A proč jsi tam nedal žížalku?"
"GRRRRR!""
"Slyšel jsi to… něco tu vrčí…"
"Moirinko, ale tvoji sněhuláčí dámě chybí pořádné prsa… Dovolíš?" Odsunul mne stranou a mé sněhuláčici začal upravovat poprsí.
"Tak a teď má ty správná kůzlátka…" hrdě pravil a sledoval svůj prsatý výtvor.
"Jsi nemožný."
"Děkuji, jsem si toho vědom."
Opustili jsme nenápadně své výtvory a zahladili veškeré stopy. Vraceli jsme se k hradu, když v tom nás málem porazili dva psi a rozesmátý Hagrid. Jednoho chlupáče jsem dala Hagridovi pod stromek já, ale kdo dal toho druhého?
"Pane profesor, slečinko Moiro, ani nevite, jak jsem teďkonc šťastnej! Můj Tesák mi umřel v bitvě a byl jsem moc nešťastnej, ale co ste mi voba dali tyhlency hafany, jsem nadšenej! Je to fenečka a pejsek, pojmenoval jsem je po vás, jako poctu! Malej Severus a Moira se maj moc rádi! Ještě jednou moc děkuju! Profesore, jste báječnej chlap a vy slečinko, parádní ženská!" Na konec svého proslovu nás oba objal a utíkal se psy pryč.
"Proboha…" vzmohl se můj kolega a já jen přikývla.
Vrátili jsme se do sklepení, převlékli se a chystali se na večeři do velké síně. Usadili jsme se na svá místa, vedle sebe. V tom se přihnal nadšený Hagrid a spustil.
"Je to úžasný, jak se k sobě Severus a Moira maj. Spěj spolu, hrajou si spolu, žerou spolu… Vsadím se, že tak za rok budou mít mladý…"
V síni bylo hrobové ticho, Hagrid je v tom svém endorfinovém rauši a řval to na celou síň a celá síň na nás zírá. T, že naprosto zděšeně a šokovaně, zdůrazňovat nemusím.
"Hagrid, tak pojmenoval své psy, tak pro Merlina, přestaňte tak tupě zírat!" Zařval nazpět Severus.
"Ano, jde o psy, ne o nás dva!" Zařvala jsem taky, když se někde z davu ozvalo:
"Jen aby…"

Mrcha XII.

21. října 2016 v 0:59 | snapea |  Povídky
Drahé mé čtenářky, konečně jsem schopna uveřejnit další kapitolku. Děkuji za přízeň a trpělivost, nemám teď nějak dobré období (ne, že bych někdy nějaké měla…) a bojuji se vším možným… Příjemné počtení všem!
Minerva zuřila. Svoji tetu poznám natolik dobře, abych svraštělé obočí a rty spojené do tenké linky, považovala za průser. A zázrakem v tom průseru nejsem tentokrát já, ale Black.
"Opusťte prosím ředitelnu… Siriusi Blacku, ty samozřejmě nikam!" vyštěkla svým zastrašujícím hlasem a očima doslova provrtávala toho zablešeného idiota.
Urychleně jsme se vytratili z ředitelny a všichni měli velice naspěch. Severus se chystal nabrat směr sklepení, ale já jsem ho chytila za ruku, gestem naznačila ať je potichu a máchla hůlkou ke dveřím ředitelny. Chvíli bylo ticho a pak jsme uslyšeli jakoby zapraskání ve starém rádiu a:
"Siriusi Blacku! Co to mělo znamenat?! Jsem naprosto znechucená!"
"Srabus…"
"ZMLKNI! Severus pro nás udělal maximum, má obrovský podíl na tom, že jsme válku vyhráli! Budeš potrestán, nemysli si, že ti to projde, já nejsem Albus! A ty Albusi, sklapni!"
Severus byl šokován a já taky. Teta nejenže seřvala Blacka, ale i Brumbála! Šokovaně jsme na sebe hleděli a pak se dali na útěk, protože Black byl vyhozen z ředitelny a nikdo nemusí vědět, že jsme tam špiclovali, že. Studenti poněkud vyjeveně zírali, když viděli utíkat Severuse a mne v závěsu. Doběhli jsme do sklepení (já se doplazila a zněla jako astmatický hroch), dosedli na gauč a zírali na sebe.
"Minerva dořvala Brumbála a já to kurva neviděl!" lítostivě pravil můj kolega a spokojeně se šklebil.
"Kéž bych byla muškou…"
"Moiro, muškou?"
"Sklapni. Tak spíše masařkou… Přestaň se chechtat ty dobytku, ty bys mohl být tak opuchlou nití!"
"Nepodceňuj mne, Moiro."
"CHA! Pojď, dáme páku!"
Jako dva idioti, jsme si sedli naproti sobě, položili lokty na stůl, uchopili ruku toho druhého a volnou ruku dali za záda.
"Severusi, ty nemáš ruce, ty máš tlapy!"
"Kdo může za to, že máš ruce jako prvňák!"
Vtipné, vážně. Moje dlaň se v té jeho doslova ztratila.
"Tři, dva, jedna, TEĎ!"
Začal lítý boj, který jsem v momentě prohrála. Jednak má ten pacholek vážně sílu a v nestřeženém okamžiku mne polechtal svoji volnou rukou.
"Ty zmetku, podvádíš!"
"Jsem Zmijozel, ne idiot!"
"Počkej!"
Vrhla jsem se na kolegu, že ho pořádně zlechtám, ale ten prevít mne nějakým chvatem přetočil na záda, mé nebohé ruce uvěznil v těch svých tlapách a já byla v prdeli na tři takty.
"Nezahrávej si se mnou, holčičko…" křenil se ten šmejd.
Snažila jsem se jak jsem chtěla, ale nic nebylo platné.
"Pusť mne z těch svých pařátů, ty prevíte!"
"A co za to?"
"Nezabiju tě! Co se směješ? COO?!"
Najednou zahučel krb a z něj vyšla Minerva. Opět. Zase. Neočekávaně.
"U Merlinovy bradky!" vykřikla tenoučkým a velmi vysokým hláskem.
"Co tu zase děláte?!"
"Co myslíš, Minervo?" zeptal se hedvábně Severus a aniž by ze mne slezl a pustil mne.
"Severus, je hormony zmítané prase. Očividně." Šklebila jsem se a na Severuse vyplázla jazyk.
Teta vypadala, že jí trefí šlak. Využila jsem situace a kousla Severuse do ruky, ten zařval a pustil mne.
"Tys mne kousla, potvoro!"
"Jsem mrcha, ne idiot!"
"Je v tomto hradu vůbec někdo normální??" takřka plačtivě pravila teta.
Zvedli jsme se z podlahy, upravili se a usadili se vzorně na pohovku. Minerva si sedla do ušáku a vypadala jako hromádka neštěstí.
"Minervo, nechci ti nějak brát iluze, ale v tomto hradu, není nikdo normální."
"Severusi, ty umíš člověka neuvěřitelně potěšit."
"Jsem v tom vážně skvělý."
"Uvažuji o tom, že půjdu do důchodu."
"Nebuď směšná, teto. A kdo by tady ten blázinec korigova?"
"Já už rozhodně ne. Jeden rok mi bohatě stačil. Ředitel už nikdy víc." Zachmuřeně se ozval Severus a jeho dobrá nálada byla tatam.
"Co si vlastně chtěla, má ubohá tetinko?"
"Jen jsem chtěla říci Severusovi, že bued Sirius řádně potrestán. Takové chování nehodlám tolerovat. Raději půjdu. A krb k vám už nehodlám používat, nehodlám riskovat infarkt. Chovejte se tu slušně."
Za dvojitého a neslušného odfrknutí, se nebohá ředitelka krbem odletaxovala. Nic bych nedala za to, že si jde nalít pořádnou dávku skotské.
"Bylo to hodně zlé, ten rok, co jsi byl ředitelem?" prolomila jsem mlčení.
"Více než zlé. Musel jsem mučit děcka, nenávist vůči mé osobě byla doslova hmatatelná. Když jsem umíral v chroptící chýši, bral jsem to jako vysvobození, ale zároveň jsem měl obavy, co se stane s mojí temnou duší. Poppy i Minerva mne nesnášely, Pán Zla byl tak paranoidní a vzteklý, že se divím tomu, že jsem to vše přežil. A nevím, zda jsem si vůbec zasloužil přežít, měl jsem shnít v pekle…"
"Severusi, poslouchej mne. Když jsem nastoupila do Bradavic, Minerva i Poppy nad tebou držely ochrannou ruku. Poppy tě bere jako syna a Minerva, ač to nedává až tak okatě najevo, si tě váží a považuje za přítele. Co bylo, bylo. Studenti tě nesnáší, ale to mne také, ale nikdo z nich tě nenávidí. Podle mne si statečný a velice loajální. Netuším, proč jsi to vše podstoupil, vím, že je to osobní, ale ať to bylo cokoli, jen díky tobě jsme vážně vyhráli tu skurvenou válku."
"Moiro, dělal jsem strašné věci…"
"A kdo ne? Zabíjela jsem a umučila několik smrtijedů. Nikdo, kdo doopravdy bojoval ve válce, není bez poskvrny. Nepřemýšlej a netrap se nad věcmi, které už byly."
Přisedla jsem si k té černé hromádce neštěstí a chytila ho za tu jeho tlapu, na které se skvěl můj parádní otisk zubů.
"Koušeš vážně skvěle, potvoro." Usmíval se Severus a sledoval svoji pokousanou ruku, ve které se ztrácela ta má.

Omluva kajicná...

14. července 2016 v 8:59 | Snapea |  Tak si říkám...
Drazí čtenáři,

Totálně nestíhám, ale na kapitolkách se pracuje! V práci jsem měla doslova pekelné období, ale zvládla jsem to pěkně po snapeovsku. Mějte prosím strpení... Jako bonus mne teď čekají dvě svatby a ne ani jedna není má... :)

Grepikovi :-)

29. března 2016 v 19:54 | Snapea |  Povídky
Pro mého věrného a milého Grepika a její dcerušku :-)

Přeji všem příjemné počteníčko…

Šišlající pohroma.

Bradavická knihovnice, ctěná Irma Pinceová se rozhodla, že je čas jít na odpočinek. Zažila a přežila dvě války, zažila a přežila stovky studentů, co jí ničili její milované knihy.

Minerva McGonagallová nová ředitelka Bradavic a její zástupce Severus Snape, měli vybrat novou knihovnici, či knihovníka. Snape pravil, že je mu to srdečně jedno, jen ať dotyčná, či dotyčný umí číst a není to naprostý idiot. Tak tedy Minerva vybrala sama…

Snape se hnal do sborovny, musel přivítat novou knihovnici. Naprosto zbytečné, nemá zájem a náladu na nějaké společenské styky s čímkoli a kýmkoli. Potichu vešel, usadil se ke stolu a nelibě zíral na novou knihovnivnici. Mladou žábu. Pche, jestli jí bylo dvacet, sní svůj učitelský hábit. Koho to ta Minerva vybrala?!

"A Severusi, konečně jste dorazil. Představuji vám naši novou slečnu knihovnici, Isabell Greyovou a její…"
Co její už ředitelka nedořekla, Snape se prudce vztyčil a málem zařval! Něco ho chytilo za nohu! Rychle se podíval pod stůl, hůlku v pohotovosti a zíral do velkých hnědých očí asi pětiletého děvčátka.

"BAAF! Polekal šeš??" se zájmem se ho ptalo to malé stvoření a ukázalo velkých úsměv, ve kterém mu chyběla většina zubů.

"Mayo! Pojď ke mně, hned!" zahanbeně volala knihovnice Greyová, ale mrně bylo zaujato profesorem.

"Jé a jaký ši veliký!"

Snape se nevzmohl na slovo a dosedl zpět na svoji židli. Nervózně si upravil obvaz na svém stále zraněném krku, památce na Nagini a její ostré zuby.

"A máš bolínko, já ti ho pofoukám…" švitořila dál a naprosto šokovanému Snapeovi vylezla na klín a začala mu foukat na krk.

"Mayo!"

"Proboha, ženská, sundejte to ze mne!"

"Neboj še, pane, my budeme kamaládi, uvidíš!" ujišťovala Maya Severuse, zatímco jí její maminka pracně sundávala z profesora.

Profesoři, se mohli smíchy potrhat. A Snape chtěl začít trhat.

"Ale no tak, Severusi, Mayušce se líbíte, nebuďte takový. Taková roztomilá holčička." Pravila uslzená Minerva.

"Ševeluš, to je pěkné jméno. Budu ti žíkat Ševe, Ševeluš je moč dlouhé."

"Seznámení máme za sebou, odcházím!" zavrčel Snape a chtěl odejít, ale něco ho opět chytilo za nohu. To otravné mrně mu bylo sotva nad kolena.

"Tak papa, Ševe, žaše pšiď, budeme š maminkou u knížeček, jo?"

Snapeovi začal viditelně cukat sval pod okem a na čele mu naběhla žíla. Vystrašená maminka Greyová popadla rychle svoji dcerku, zamumlala omluvu a utekla dveřmi pryč.

Ubohý profesor se rychle vytratil také. Doslova utíkal do sklepení. Čelil Voldemortovi, ale to mrně v něm vyvolávalo hrůzu… A říká mu Seve… A nebojí se ho… Bože…

Zbývaly dva týdny do začátku školního roku a Snape chtě nechtě musel do knihovny. Na radu Narcissy Malfoyové, koupil tomu otravnému dítěti čokoládu, že mu dá pokoj. I Narcissa z něj měla legraci! Aristokrtka a chechtala se jak puberťačka. Opatrně a potichu vešel do knihovny, našlapoval jako myška a snažil se splynout s knihami. Nikde nic a nikdo, zašel do oddělení lektvarů, sahal po knize a…

"Ševe, tyš pšišel! Ahoj!"

Ach ne, Merline, ono mne to našlo!

"Ehm… Ahoj Mayo. Tady máš čokoládu, já teď nemám čas, já mám moc práce a…"

"Poď ši ke mně šednout, máme tady š panenkami čaj. Špapáme čokoládku špolu."

To ďábelské dítě táhlo zkoprnělého Severuse k mini růžovému stolečku, s mini růžovými židličkami. Usadila ho na židli, brutálně vyhodila nebohého medvídka, vrazila profesorovi do ruky růžový pidi hrneček a na hlavu princeznovskou korunku. Chtěl zemřít!

"Ševe, já budu plinčežna a ty plinč, jo?"

V tu chvíli do knihovny vešla ředitelka společně se zploditelkou toho ďábelského mrněte a Harryho Zatraceného Pottera!

Vzkřísí Voldemorta a nechá se znova zabít…

Kam dál