Srpen 2013

Povaha potvory

28. srpna 2013 v 21:18 | snapea |  Tak si říkám...
Mám opravdu příšernou povahu. Už při poviných psychotestech v práci, mne psycholog považoval za subjekt hodný bližšího proskoumání. Prý takovou osobnost nezažil. Měl smůlu, zažil. Jsem sarkastická, hodně. Bývám ironická, často. Mám sklony k cynismu a miluji černý a břitký humor. Neumím dávat moc najevo city a to pramení z mé až patologické nedůvěře k ostatním. Je to smutné, ale ani mým pravým a skutečným kamarádkám neříkám vše. Bývá mi vyčítána chladnost a tvář bez výrazu. Mám osvědčeny své úšklebky a nadřazené chování, kterými odpuzuji nejen otravný hmyz, ale i lidské jedince a individua. Někdy si říkám, jaká bych byla, pokud bych zažila fungující rodinu, neodsuzovalo mne okolí za můj vzhled a náturu. Je zjevné, že s přibývajícími léty, jsem horší a horší. Kamarádka mne titulovala na Severuse Snapea v sukníchUsmívající se Kdyžuž tak uvažuji nad svým životem, byla jsem jedinkrát zamilovaná a dopadlo to katastrofálně - samozřejmě pro mne. Je to již skoro deset let a od té doby se urputně vyhýbám všemu, co by jen okrajově zaváňelo láskou... Láska je pouze chemická reakce a jediná kterou jsem schopna akceptovat, je ta mateřská. Bez lásky lze žít, bez kyslíku nikoli. Potvora umím být řádná a jazyk mívám ostřejší než břitva, někdy je to užitečné a někdy naopak ne. Nejsem zcela bez citu, to ne, jako zdravotnice musím být empatická. A děti mám některé taky ráda, když není kuřecí, dá se sníst cokoli...černý humor, klid, nekontaktujte FBI, že jste narazili na kanibalaSmějící se Jsem takový, vskutku prazvláštní (po)tvor(a)...

I v té největší tmě, lze vidět světlo...

24. srpna 2013 v 18:56 | snapea |  Moje zážitky
Každý den kolem 4.h ranní, venčím svého milovaného pejsana. To ráno byla tma jako v pytli, nesvítila ani jedna lampa. Mám neskutečně arogantní styl chůze, jdu vždy jako generální ředitel, jako by mi patřila půlka obce i s chodníkem. Tak si tak vykračuji, mrmlám si pod nos, jaká je šílená tma a najednou záblesk světla, tisíce hvězd a barev - no hotový ohňostroj! A ano, narazila jsem hlavou do dopravní značky, 40km v obci. Zřejmě jsem šla velmi rychle, no... Pes na mne vyděšeně hleděl a mé peprné vulgarismy musely být slyšet na míle daleko... A tehdy jsem musela uznat, že i v té největší tmě, lze vidět světlo.

Co znamená být ten divný

14. srpna 2013 v 18:05 | Snapea |  Tak si říkám...
Vždy jsem byla a vždy budu, považována za divnou. Nikdy jsem nebyla standartní dítě, natož maminčina vysněná holčička. Pamatuji si, že děvčata ve školce kreslila princezny a panenky, já medvědy, letadla, vojáky a rakve na katafalku, když mne jednou má babička vzala na pohřeb zcela cizího člověka. Měla jsem ráda pohádky, ale doslova jsem hltala každé slovo a vyprávění o II. světové válce od mého otce - tato vášeň mi zůstala doposud. S děvčaty ve škole jsem se až tak moc nepřátelila, pár jsem jich měla za své kamarádky a jsme přítelkyně stále, ale pro většinu děvčat jsem byla obtloustlá holka s mastnými vlasy a klukovskými manýry. Bavila jsem se více s klukama. V pubertě jsem byla za totálního exota. Holky balily kluky, mne to přišlo stupidní a četla jsem své milované knihy. Holky chodily na rande a já do lesa, četla jsem. A tehdy mi bylo sděleno, že nejsem asi normální. Debaty o sexu byly a jsou pro mne nezajímavé. Oblečení a styl - nikdy jsem nešla s módou, vždy jsem si v pozdějším věku oblékala to, co jsem chtěla já. Nejlépe vše černé a dlouhé. Někdy v té době, se začalo na vesnici šuškat, že jsem v sektě. Nyní mám pověst staré panny a nesympatické anomálie. Jsem poněkud paranoidní a háklivá na své soukromí. Pramení to podle všeho z toho, že jsem zažila šikanu a pohrdání, vůči své osobě. A to bohužel i ze strany své rodiny. V deseti letech mi zemřel otec - byl to alkoholik, ale když nepil, byl to hodný táta a v té době se něco zlomilo, mamka vzpomíná, že z malé holky, měla rázem malou dospělou holku. Lidé, kteří mne dobře znají, si již na můj břitký a černý humor zvykli a docela hrdině snáší můj sarkasmus, cynismus a ironii. Pokud to celé shrnu - jsem divná dle okolí, ale já si připadám vcelku normální. Opačné pohlaví o mne nejevilo, nejeví a očivdně jevit zájem nebude, pokud tedy nepočítám devianty. Smějící se Pracuji jako zdravotnice v domově důchodců, a to již devátým rokem. Svoji práci mám ráda, ač mne mnohdy někdo vytočí a to zejména ze strany personálu, než pacientů. Jiná již nebudu, snad jen horší. Skončím jako stará babizna, celá v černém s šedivějícím drdolem mastných vlasů, která sedí v parku, dělá, že krmí ptactvo a přitom děsí děcka. Tak si říkám, nádherná budoucnost, že?Smějící se