Co znamená být ten divný

14. srpna 2013 v 18:05 | Snapea |  Tak si říkám...
Vždy jsem byla a vždy budu, považována za divnou. Nikdy jsem nebyla standartní dítě, natož maminčina vysněná holčička. Pamatuji si, že děvčata ve školce kreslila princezny a panenky, já medvědy, letadla, vojáky a rakve na katafalku, když mne jednou má babička vzala na pohřeb zcela cizího člověka. Měla jsem ráda pohádky, ale doslova jsem hltala každé slovo a vyprávění o II. světové válce od mého otce - tato vášeň mi zůstala doposud. S děvčaty ve škole jsem se až tak moc nepřátelila, pár jsem jich měla za své kamarádky a jsme přítelkyně stále, ale pro většinu děvčat jsem byla obtloustlá holka s mastnými vlasy a klukovskými manýry. Bavila jsem se více s klukama. V pubertě jsem byla za totálního exota. Holky balily kluky, mne to přišlo stupidní a četla jsem své milované knihy. Holky chodily na rande a já do lesa, četla jsem. A tehdy mi bylo sděleno, že nejsem asi normální. Debaty o sexu byly a jsou pro mne nezajímavé. Oblečení a styl - nikdy jsem nešla s módou, vždy jsem si v pozdějším věku oblékala to, co jsem chtěla já. Nejlépe vše černé a dlouhé. Někdy v té době, se začalo na vesnici šuškat, že jsem v sektě. Nyní mám pověst staré panny a nesympatické anomálie. Jsem poněkud paranoidní a háklivá na své soukromí. Pramení to podle všeho z toho, že jsem zažila šikanu a pohrdání, vůči své osobě. A to bohužel i ze strany své rodiny. V deseti letech mi zemřel otec - byl to alkoholik, ale když nepil, byl to hodný táta a v té době se něco zlomilo, mamka vzpomíná, že z malé holky, měla rázem malou dospělou holku. Lidé, kteří mne dobře znají, si již na můj břitký a černý humor zvykli a docela hrdině snáší můj sarkasmus, cynismus a ironii. Pokud to celé shrnu - jsem divná dle okolí, ale já si připadám vcelku normální. Opačné pohlaví o mne nejevilo, nejeví a očivdně jevit zájem nebude, pokud tedy nepočítám devianty. Smějící se Pracuji jako zdravotnice v domově důchodců, a to již devátým rokem. Svoji práci mám ráda, ač mne mnohdy někdo vytočí a to zejména ze strany personálu, než pacientů. Jiná již nebudu, snad jen horší. Skončím jako stará babizna, celá v černém s šedivějícím drdolem mastných vlasů, která sedí v parku, dělá, že krmí ptactvo a přitom děsí děcka. Tak si říkám, nádherná budoucnost, že?Smějící se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lupina Lupina | E-mail | 22. srpna 2013 v 20:23 | Reagovat

Ahoj Snapeo. Koukám, že máme něco společného. Smrt otce (u mě ve 12ti letech), posměch ve škole (já zas byla 'šprtka'), jen ty barvy nesedí. Klidně se narvu do růžové :-D Konečně ses pustila do blogu. Musím říct, že se na Tvůj břitký humor těším :-) A na Tvé historky 'z natáčení'. Jak to, že jsem Tvůj blog objevila až dnes? Ha? Budiž mi omluvou, že překládám a překládám... však víš co. ;-) Budu se těšit na nějakou Tvou černou příhodu :-)

2 snapea snapea | E-mail | 23. srpna 2013 v 5:20 | Reagovat

Jen překládej, již nyní se tetelím blahem!:-D Je neuvěřitelné, jak dokáží být děcka kruté, přitom bývají agresoři zamindrákovaní idioti a mají sami problémy. Černé historky budou, to zcela jistě ano. Budu ráda, když sem zavítáš, snad se pobavíš :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama