Mrcha

16. září 2013 v 17:47 | Snapea |  Povídky
Předem upozorňuji, že nejsem žádná Němcová, či Dostojevskij. Píšu pro zábavu a zcela jistě s chybami jak pravopisnými, tak i stylistickými. Povídka Mrcha je z prostředí Harryho Pottera, takový pokus o fanfiction. První kapitolku mám notebooku poměrně dlouho. Přeji příjemné počtenía pokud někoho raní mrtvice, tak pardon... Věnováno Lupině, za její úžasný překladMrkající

I.


Musela jsem se zbláznit, vážně. Nesnáším děti a své tetě jsem já, idiot slíbila, že budu učit lektvary, dokud se jejich profesor nevrátí. Jenomže své tetě dlužím hodně. Jen díky ní, nejsem absolutní sociopat a misantrop. Brala si mne od mala na prázdniny, na její sídlo do Skotska. Má teta je Skotka jako poleno, můj otec - její bratr byl Skot jako poleno a já jsem mrcha, jako celá hromada polen. Moje matka byla poloviční elfka a prý byla hrozná potvora. Já si ji nepamatuji, zdrhla hned po mém narození a nechala mne na krku tátovi, který absolutně nevěděl, která bije. Jaké štěstí, že má teta zasáhla a vychovala ze mne alespoň trochu lidského jedince. Otec se nedlouho poté zbláznil do jedné…ehm..paní, k čertu s vychováním, šlapky a já byla náhle zapomenuta a zcela odsunuta na poslední kolej v kolejišti. Dosáhla jsem akorát šesti let, takže jsem nastoupila na mudlovskou základní školu. Samozřejmě jsem nezapadla a to nejen díky svému vzhledu (úzký a bledý obličej, černé vlasy, špičaté uši), ale i povaze, podědila jsem od rodičů to nejlepší, tím pádem jsem nesnesitelná, protivná a sarkazmem prolezlá mrcha. Útoky dětí, jsem se naučila velmi záhy odrážet a mnohonásobně vracet, takže teta byla v ředitelně pečená a vařená, díky Merlinovi za dovednost se přemisťovat. V jedenácti letech jsem nastoupila do Krásnohůlek, ráje všech tupých slepic a nafoukaných idiotů. Jestli jsem nezapadla na mudlovskou základku, tak zde jsem nezapadla vůbec! Díky hormonům, jsem vypadala ještě hůře, mohla bych se připodobnit k sošce bohyně plodnosti s absencí prsou, hotová kráska. Má oblíbenost v krásnohůlkách byla legendární, tresty byly mým koníčkem a návštěvy ředitelky denním chlebem. Teta a ředitelka se znaly, tím pádem jsem zázračně školu dodělala a to dokonce s výborným prospěchem. Hold na studentské "mejdla" mne nezvali, tak jsem se učila, ať má teta alespoň z něčeho radost. Pomyslnou třešničkou na dortu, v mém životě, bude bezesporu vyučování lektvarů v Bradavicích, tedy pokus o vyučování. Pár přátel, které jsem si v Krásnohůlkách našla, jsem v šestém a sedmém ročníku doučovala lektvary a přeměňování. Jejich reakce na mou výuku byly totožné, již nikdy více. Zřejmě jsem příliš přísná a náročná. Přemístila jsem se do Prasinek a pěšky se vydala k hradu. Vykračuji si to rovnou do pekel, jakže se to říká, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly? V Prasinkách mne měl čekat Bradavický šafář Hagrid a nebo Hybrid, jenže nikde nikdo…. Zakřikla jsem to, krve by se ve mně nedořezal! Z kopce se, na mne řítilo něco zarostlého, chlupatého a obrovského. Běželo to skrz vysoké závěje jakoby nic. Se svou postavou daleko nedoběhnu a neuteču, Tolik jsem se obávala, že budu muset učit pubertální zmetky a nakonec mě tu něco zardousí a sežere. O zneuctění nemusím mít strach, ani zvěř by o moji maličkost nejevila zájem a o sexuálním zájmu ze strany čehokoliv, nemůže být řeč už vůbec.
"Halóóó, nejste vy slečinkaMcGonagallová, MoiraMcGonagallová? Krapet sem se zdržel, vomlouvám se, menuju se Hagrid," volal na mě ten obr radostně a já si oddychla, že mě nic nesežere, zatím.
"Ano, jsem neteř Minervy McGonagallové, ráda vás poznávám, Hagride," slušně jsem se přivítala a přijala obrovu tlapu - pravici a po jeho vřelém stisku, jsem zcela jistě přišla a podstatné procento nervů v ruce.
Hagrid mi galantně vzal kufr, ve kterém jsem měla přísady do lektvarů, které by byly znehodnoceny, kdybych je zmenšila a snažila jsem se držet krok s Bradavickým šafářem, ač to šlo velmi těžko, jeden jeho krok, deset mých. Sportem ku zdraví a následnému infarktu. Cesta uběhla poměrně rychle, s ohledem na obrovo obří tempo, jsem u brány hradu,funěla jako lokomotiva. Brána se otevřela a v ní majestátně stála teta. Ona na rozdíl ode mne, vypadá vždy majestátně.
"Tak mne tu máte, tetičko…."
"Moiro, drahoušku! Tak ráda tě vidím, ani nevíš, jak velký trn si mi vytáhla z paty," nadšeně mě vítala a následně objímala teta. Objetí jsem ji oplácela, je to teta, má jediná rodina a jediný člověk, který je schopen mě mít rád takovou, jaká jsem.
"Této, taky tě ráda vidím, ale nejsem si jistá, zda ten pomyslný trn v patě nakonec nebudu já," pravila jsem se svým charakteristickým šklebem. Teta si pouze povzdychla a zakroutila hlavou.
"Tuším, že studenti budou tebou nadšeni, budou si připadat, jako by Severus poslal svoji dceru, místo něj. Profesora lektvarů, který doteď zastupoval Severuse, své místo ze dne na den opustil," vyprávěla teta.
"Takže řečeno v překladu, zdrhnul. Očividně nějaký slaboduchý babral, co viděl pubertální telata pouze z rychlíku," zasmála jsem se.
"Asi tak, Moiro," přitakala teta.
Dovedla mne do sklepení a ukázala moje pokoje. Sklepení v pravém slova smyslu, tma, vlhkost, zima a zápach zatuchliny.
"Nádherná atmosféra, už mi tu chybí pouze netopýr," teatrálně jsem si povzdychla. Slyšela jsem tetu, jak se zasmála.
"Ten, je prozatím na ošetřovně a v bezvědomí, ale Poppy mne ujistila, že se má již brzy probrat, ale jeho rekonvalescence potrvá delší čas. A proto, tu máme tebe."
Absolutně jsem zprvu nechápala a pak mi došlo, že netopýrem je myšlen profesor Snape. Nikdy jsem neměla tu čest ho spatřit, ale mezi lektvarology, je uznáván za kapacitu. Nejmladší mistr lektvarů, za posledních 100. Let. Pokud vím, dosáhl ho v pětadvaceti letech, čímž mám rok zpoždění. Ale já jsem opožděná v mnoha směrech, především ve sféře citové.
Po spatření svých soukromých pokojů, jsem musela málem sbírat svou dolní čelist z podlahy. Musí jít o vtip, bezpodmínečně! Bledě růžové stěny a vybavení pokoje, Merline, za co mne trestáš, za co?!
"Teto, to je co, zdejší mučírna?!" zlostně jsem syčela. Na tetě šlo vidět, že je šokovaná taky.
"Moiro, tvoje komnaty jsem nechala zařídit slečny Brownovou a Patilovou. Předělej si je podle sebe, toto je vážně otřesné. Omlouvám se, drahoušku," zkroušeně se omlouvala teta.
"Toto, jsou komnaty pro rodinu ředitele Zmijozelu. Ale Severus žádnou rodinu nemá, tím pádem tyto komnaty slouží jako skladiště. Uprav si je jak je libo," Samozřejmě, že si je upravím dle svého, odmítám bydlet v odporném růžovém budoáru. Stačilo pár mávnutí hůlkou a pokoje byly rázem obyvatelné. Odpornou růžovou, jsem změnila na bílou a černou. Bílé stěny, černý nábytek a doplňky, jsem spokojená, výsostně spokojená.
"A stěny necháš bílé?"
"Ne, taky je dám na černo, a jelikož zde nejsou okna, tak se v té tmě zabiju!"odsekla jsem. Teta se zarazila a uznala, že by tato varianta nebyla nejšťastnější. Miluji černou, to ano, ale mám soudný rozum.

"Letos napadlo sněhu nejvíce, v posledních dvaceti letech. Za dva týdny jsou vánoce, většina studentů pojede domů, ale celý sedmý a nástavbový osmý ročník zůstává zde. Mnozí z nich již rodinu nemají, díky konečné fázi války. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála, když mi Kingsley oznámil, že jsi v první linii a bráníš mudlovský Londýn," káravý tón tety, nešel přeslechnout.
"A to jsem měla co, čekat až ti zmrdi začnou lynčovat mudly, kteří nic netuší? Víš, kolik tam bylo malých špuntů? Mudlové si nakonec mysleli, že na ně zaútočili teroristé. Ale pomalu jim docházelo, že teroristé jsou slabý odvar toho, co na ně útočí. Viděla jsem umírat i malé děti a přísahám, že to už nechci zažít. Kolik Zmijozelů je zde, kteří mají smrtijedské příbuzenstvo? Jen abych věděla, koho sledovat a případně mu počechrat peříčka."
"Není jich zde mnoho. Pouze DracoMalfoy, PansyParkinsonová, Gregory Goyle a BlaiseZabini."
"Hmm, takže to nejlepší ze smrtijedského potěru, skvělé."
"Bez obav, Moiro. Ti doopravdy nepředstavují nebezpečí."
"Stejně na ně dohlédnu."
"Jak uznáš za vhodné, děvče." Uzavřela tuto debatu teta a já nenamítala.
Za týden je štědrý den, tím pádem vánoce a ty já nesnáším. Nikdy jsem nepochopila kouzlo vánoc. Snad jako mrně, ale to jsem očividně vytlačila ze své mysli. Když už jsme u mé choré mysli, jsem absolutní antitalent na nitrobranu a nitrozpyt, absolutní. Budu muset zajít do Prasinek nakoupit pár dárků, těm pár přátelům co mám, tedy myslím, že ještě mám….
"Zlato, zajdi se pozdravit s Poppy, moc se na tebe těší," vyrušila mne z mých úvah teta.
"No, tak to musím jít hned! Teta Poppy, generalisimus Poppy. Jak dlouho jsme se neviděly? Deset let? Doufám, že Poppy netrefí šlak. Vždy mi tvrdila, že po bubertě zkrásním. A ejhle, naše lékouzelnice se tak trochu spletla, že?" Nemohla jsem si odpustit, poněkud teatrální povzdychnutí a chycení se za srdce.
Teta si povzdychla, ale naštěstí si svoje kázání o mé nekonvenční kráse a kráse mé duše (domnělé kráse), odpustila. Teta měla plno práce s rozesíláním vánočních přání a já se vydala za Poppy. Doprovod mi dělal skřítek Birby. Stvoření s obrovskými očima, plandajícími ušima a překvapivě milým úsměvem. Oblečený má kousek ubrusu s krajkou, poněkud bizarní, ale ne u skřítků.
"Birby je moc rád, že bude skřítek slečny Moiry." Pisklavým hláskem mne ujišťoval o své nehynoucí oddanosti, vůči mé osobě. Je mi celkem sympatický, nikdy jsem skřítka neměla, tak uvidíme. Došli jsme před masivní dveře, na kterých se skvěla cedule "Ošetřovna". Rázně jsem zaklepala a vyčkávala. Nejprve se nedělo nic, pak šly slyšet energické kroky a ve dveřích se zjevil GeneralisimusPomfreyová. Malá vzrůstem, ale velká duchem.
"U Merlina, Moiro! Děvče moje, ráda tě vidím!"
Objetí Poppy a mne muselo vypadat velmi komicky. Jsem celkem vysoká a Poppy je mi po ramena. Kdybych měla nějaká prsa, tak by měla svoji hlavu umístěnou přímo, na mém absenčním ženském atributu.
"Generále, hlásím svůj příchod!" zasalutovala jsem a tvářila se nadmíru důležitě a vážně.
"Moiro, ty jsi, ale vyrostla!" spráskla ruce teta a nemohla se na mne vynadívat.
"No, hlavně do šířky, že? Nějak ta tvá prognóza, že po pubertě zkrásním, nevyšla…. Můj elfský gen asi zamrznul, kdybych neměla špičaté uši, úzký obličej a neidentifikovatelnou barvu očí, tak si snad pomyslím, že se můj otec spářil strolyní." Ušklíbla jsem se a zamávala obočím.
"Pořád stejná! Víš, jak rády bychom s Minervou viděly, že máš manžela, děti a jsi šťastná." Povzdychla si ta dobrá osoba.
"Pokud mám být šťastná, tak rozhodně ve vzorci mého osobního štěstí, musí chybět dvě věci - onen manžel a děti, drahá této. Radím vám dobře, tetičky moje milované. Dejte mi s takovýmito nesmysly a absolutně zbytečnými kázáními pokoj."
"No, hned se nečerti. Pojď dál, ať tu nestojíme ve dveřích."
Vešla jsem a pečlivě se rozhlížela. Typická ošetřovna. Bílé stěny, strohý nábytek a neodmyslitelné bílé závěsy a plenty. Procházela jsem kolem jediného pacienta a ihned mi došlo, že je to můj předchůdce, profesor Snape. S karty jsem vyčetla, že se jedná o komatózní stav, způsobený prudkou otravou hadím jedem a vysokou ztrátou krve. Muž byl velmi bledý, s černými vlasy, úzkými rty, a orlím nosem.
"To je SeverusSnape, náš profesor lektvarů a minulý ředitel, smrtijed a ředitel Zmijozelu. Do týdne, by se měl probrat, ale vůbec si nejsem jistá, jaký bude jeho fyzický a duševní stav. Nebohý chlapec. Vy dva, byste si nepochybně rozuměli. Nebýt Albusova fénixe Fawkse, vůbec by nepřežil. Slečna Grangerová tvrdila, že viděla kolem Chroptící chýše chodit jednorožce. V Chroptící chýši, totiž Severuse pokousala Nagini. Když ho sem donesli, byla jsem přesvědčena, že je mrtvý, ale pan Potter mne ujistil, že vypadá mnohem lépe, než bezprostředně po kousnutí. Hábit měl doslova nasáklý krví a hrdlo v katastrofálním stavu. Ale do dvou hodin se zacelilo, díky slzám fénixe a toxikace hadím jedem taktéž ustoupila na přijatelnou mez, která neohrožuje bezprostředně život."
"Domnívám se, že slečna Grangerová měla pravdu s tím jednorožcem. Slzy jednorožce, podobně jako jeho krev, dokáží člověka udržet při životě a mají silné detoxikační účinky. Samozřejmě, že na krvi by byl profesor závislý a bez jejich pravidelných dávek, by byl již zcela jistě mrtvý. Pokud byl fénix ochoten darovat své slzy a jednorožec taktéž své slzy, tak by měl být profesor zbaven všech obvinění. Tak hrdá zvířata, jako jsou fénix a jednorožec, nejsou zrovna ochotna zachraňovat lidi, takže profesor je šťastlivec."
Poppy mne sledovala zamyšleným pohledem.
"Moiro, byla bys tak laskavá a vysvětlila to jednomu zcela paranoidnímu bystrozorovi?"
"Jediný paranoidní bystrozor, kterého znám, je Pošuk Moody a s tím už nechci mít nic společného! Ani ten rozhovor. Neříkala ti teta, jak mne tři dny držel na ústředí bystrozorů a vyslýchal mne, proč jsem bojovala v mudlovském Londýně a ne v Bradavicích? Idiot!! A co mudlové, na ty se jako vykašleme, když je masakruje někdo z naší společnosti? Asi ano. Neručím za sebe a svou hůlku, pokud tu Moodyho a to jeho zasrané oko spatřím!"
Poppy začala kvokat něco o slušném vychování a mluvě, obojí mi často chybí. Takže shrnuto a podtrhnuto, Moody se tu chystá a to za účelem výslechu a následného uvěznění profesora Snapea. No jestli tím rozhovorem profesoru pomůžu a jako bonus naseru Moodyho, jsem všemi dvaceti pro!
"Ale na druhou stranu, možná se mi zadaří a Moodyho raní mrtvice," k mému něžnému hlasu absolutně nekorespondoval můj vskutku odporný úšklebek.
Nevím, zda se mi to nezdálo, ale koutky profesorových úst, se pohnuly nahoru, vypadalo to jako úsměv, který však po chvíli zmizel. Poppy na profesora zírala.
"Severusi, chlapče. Slyšíš mě, drahoušku?" nahnula se teta přímo nad pacienta a jemně ho hladila po vlasech. Něco mi říká, že ho má teta ráda a zřejmě má slabost pro protivné ztroskotance jak jinak si vysvětlit, že má ráda i mne, že.
Od profesora, jsme se nedočkaly žádné reakce, takže to byl klam. Pozorovala jsem Poppy,kteráse ke svému jedinému pacientovi chovala velmi něžně. Kdybych nevěděla, že teta nemůže mít a nemá děti, myslela bych si, že je to její syn. Ano, má teta má slabost a pochopení, pro protivné ztroskotance.
"Moiro, drahoušku," oslovila mne teta, zatímco profesorovi urovnávala přikrývku a uhladila m
u vlasy.
"Dáme si spolu čaj a ty mi povyprávíš novinky."
Hmm, novinky. Žádné nemám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lupina Lupina | 16. září 2013 v 19:56 | Reagovat

Děkuji za věnování, křepčím kolem počítače v indiánském pozdravné tanci :-D
Dokonalé. Tvůj humor miluju a přiznám se bez mučení, neuvěřitelně mě zajímá budoucí interakce mize Severusem a Moirou. Ti dva jsou pro sebe jako stvoření :-) Říkala jsem si, kdo je ta teta. Mě to nejdřív vůbec nenapadlo, že Minerva. Ale tak nějak si ji opravdu dovedu představit, jak chodí do školy a oroduje za svoji neteř :-) A je tady i má milovana Poppy. No prostě skvělé! Jen tak dál. Těším se na pokračování, třeba se Severus ještě usměje! Díky, díky :-)

2 snapea snapea | E-mail | 16. září 2013 v 20:24 | Reagovat

Já děkuji! Jsem ráda, že se líbí ta má slátanina :-D Moira je mé alter ego, humor a životní filozofii máme totožné. Se Severusem a Moirou to bude akčně sarkasticko veselé :-D Minervu a Poppy miluju, ty chybět nemohou! ;-)

3 Zrpo Zrpo | E-mail | 8. ledna 2016 v 11:15 | Reagovat

Ahoj prosím Tě mohl bych text(y)  použít do svého(ýh) videa(í) líbí se mi styl jakým je to psáno :D (a mě už pomalu dochází nápady na videa :D) samozřejmostí by bylo uvedení zdroje :)

Můj channel

https://www..youtube.com/channel/UCc_v_KQLvJkyY8iL-zyGNWQ

4 Snapea Snapea | 8. ledna 2016 v 12:12 | Reagovat

[3]: Muzes. :-)

5 Zrpo Zrpo | E-mail | 8. ledna 2016 v 12:17 | Reagovat

[4]: děkuji :)

6 Michelle Michelle | 28. července 2016 v 22:41 | Reagovat

Začínám číst :-D

7 Juditha Gladys Elisabette Worstte Juditha Gladys Elisabette Worstte | E-mail | Web | 31. července 2017 v 11:21 | Reagovat

Princezno, to je skkvělý! Tvůj osobitý styl psaní. Asi se neodtrhnu dokud to nepřečtu! :3 Já taky píšu o Snapeovi, kdybys chtěla - mám tu web. :) Jmenuje se to Orel a Had

8 Michaela Michaela | 30. května 2018 v 18:16 | Reagovat

jsem ráda, že jsem na tvou povídku narazila, tvůj humor je mi víc než sympatický :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama