Březen 2016

Grepikovi :-)

29. března 2016 v 19:54 | Snapea |  Povídky
Pro mého věrného a milého Grepika a její dcerušku :-)

Přeji všem příjemné počteníčko…

Šišlající pohroma.

Bradavická knihovnice, ctěná Irma Pinceová se rozhodla, že je čas jít na odpočinek. Zažila a přežila dvě války, zažila a přežila stovky studentů, co jí ničili její milované knihy.

Minerva McGonagallová nová ředitelka Bradavic a její zástupce Severus Snape, měli vybrat novou knihovnici, či knihovníka. Snape pravil, že je mu to srdečně jedno, jen ať dotyčná, či dotyčný umí číst a není to naprostý idiot. Tak tedy Minerva vybrala sama…

Snape se hnal do sborovny, musel přivítat novou knihovnici. Naprosto zbytečné, nemá zájem a náladu na nějaké společenské styky s čímkoli a kýmkoli. Potichu vešel, usadil se ke stolu a nelibě zíral na novou knihovnivnici. Mladou žábu. Pche, jestli jí bylo dvacet, sní svůj učitelský hábit. Koho to ta Minerva vybrala?!

"A Severusi, konečně jste dorazil. Představuji vám naši novou slečnu knihovnici, Isabell Greyovou a její…"
Co její už ředitelka nedořekla, Snape se prudce vztyčil a málem zařval! Něco ho chytilo za nohu! Rychle se podíval pod stůl, hůlku v pohotovosti a zíral do velkých hnědých očí asi pětiletého děvčátka.

"BAAF! Polekal šeš??" se zájmem se ho ptalo to malé stvoření a ukázalo velkých úsměv, ve kterém mu chyběla většina zubů.

"Mayo! Pojď ke mně, hned!" zahanbeně volala knihovnice Greyová, ale mrně bylo zaujato profesorem.

"Jé a jaký ši veliký!"

Snape se nevzmohl na slovo a dosedl zpět na svoji židli. Nervózně si upravil obvaz na svém stále zraněném krku, památce na Nagini a její ostré zuby.

"A máš bolínko, já ti ho pofoukám…" švitořila dál a naprosto šokovanému Snapeovi vylezla na klín a začala mu foukat na krk.

"Mayo!"

"Proboha, ženská, sundejte to ze mne!"

"Neboj še, pane, my budeme kamaládi, uvidíš!" ujišťovala Maya Severuse, zatímco jí její maminka pracně sundávala z profesora.

Profesoři, se mohli smíchy potrhat. A Snape chtěl začít trhat.

"Ale no tak, Severusi, Mayušce se líbíte, nebuďte takový. Taková roztomilá holčička." Pravila uslzená Minerva.

"Ševeluš, to je pěkné jméno. Budu ti žíkat Ševe, Ševeluš je moč dlouhé."

"Seznámení máme za sebou, odcházím!" zavrčel Snape a chtěl odejít, ale něco ho opět chytilo za nohu. To otravné mrně mu bylo sotva nad kolena.

"Tak papa, Ševe, žaše pšiď, budeme š maminkou u knížeček, jo?"

Snapeovi začal viditelně cukat sval pod okem a na čele mu naběhla žíla. Vystrašená maminka Greyová popadla rychle svoji dcerku, zamumlala omluvu a utekla dveřmi pryč.

Ubohý profesor se rychle vytratil také. Doslova utíkal do sklepení. Čelil Voldemortovi, ale to mrně v něm vyvolávalo hrůzu… A říká mu Seve… A nebojí se ho… Bože…

Zbývaly dva týdny do začátku školního roku a Snape chtě nechtě musel do knihovny. Na radu Narcissy Malfoyové, koupil tomu otravnému dítěti čokoládu, že mu dá pokoj. I Narcissa z něj měla legraci! Aristokrtka a chechtala se jak puberťačka. Opatrně a potichu vešel do knihovny, našlapoval jako myška a snažil se splynout s knihami. Nikde nic a nikdo, zašel do oddělení lektvarů, sahal po knize a…

"Ševe, tyš pšišel! Ahoj!"

Ach ne, Merline, ono mne to našlo!

"Ehm… Ahoj Mayo. Tady máš čokoládu, já teď nemám čas, já mám moc práce a…"

"Poď ši ke mně šednout, máme tady š panenkami čaj. Špapáme čokoládku špolu."

To ďábelské dítě táhlo zkoprnělého Severuse k mini růžovému stolečku, s mini růžovými židličkami. Usadila ho na židli, brutálně vyhodila nebohého medvídka, vrazila profesorovi do ruky růžový pidi hrneček a na hlavu princeznovskou korunku. Chtěl zemřít!

"Ševe, já budu plinčežna a ty plinč, jo?"

V tu chvíli do knihovny vešla ředitelka společně se zploditelkou toho ďábelského mrněte a Harryho Zatraceného Pottera!

Vzkřísí Voldemorta a nechá se znova zabít…

Mrcha XI.

29. března 2016 v 16:59 | snapea |  Povídky

Věnováno všem komentujícím! Přeji příjemné počtení a velice děkuji za povzbudivé komentáře. :-)
Ten Snapeovatý prevít, si to za toho vycpaného výra ještě odskáče! Hlavně, že se pán dobře daří, ale Moirinka si počká… Však bude pěkně civět. Pomsta je nejlepší zastudena. Raději změníme téma.



"Uvažoval si, jak zjistit, kdo tě večer tak mile proklel? Můj tip je ten idiot Black."



"Domnívám se, že on bude číslo jedna. Ale nevím, jak to zjistit. Hůlku nám bezdůvodně nevydá, Priori Incantatem je neuskutečnitelné. A Minerva bude Blacka bránit. Nebelvírský syndrom."



"Ještěže my máme Zmijozelské protilátky, což?"



"Touche, Moiro!"



"Budeš dělat návnadu, dokud znova nezaútočí a nezkusí něco více očividného."



"Už ti někdo řekl, jak jsi milá?"



"Všichni mi to opakují neustále. To ta moje milá povaha, vřelé vystupování a neustálý úsměv na mé líbezné tvářičce…"



"Nechceš dělat návnadu ty?" mrkal na mne Severus.



"Já?!"



"Vezmeš si tu svojí noční košilku, vytasíš kůzlátka…"



"Sklapni!"



"Ale copak, snad jsem ti nepocuchal peříčka, výrečku…"



"Hele Bambi, běž se proběhnout na palouček a při té příležitosti, si polib prd…"



"MOIRO!"

"Proboha živého, zamkneme krb, to není možné! Minervo, co tě vede k tomu, nás neustále oblažovat svojí úžasnou společností…"



Severus nevypadal zrovna nadšeně. Neustále se producírující se ředitelka skrze krb, lezla na nervy i mne… Rodina nerodina…



"Severus se chystal ze mne ztrhat šaty a měli jsme v plánu provádět velice zvrhlé koitální praktity. Kdybys přišla jen o minutku později…"



"Máme výjimečnou poradu, vy nevychovaní nezdvořáci! Za půl hodiny v ředitelně!"



A byla pryč. Parádně nasraná.



"Tak návnado, jdeme do ředitelny. Uvidíme, jak bude Black reagovat, že jsi naprosto v pořádku. Pominuli tedy tvoje choutky na kůzlátka…"



Nevím, zda někdo viděl vyplazovat mistra lektvarů a strašlivého profesora Snapea vyplazovat naprosto dětinsky jazyk, ale jsem přesvědčena, že jsem první. Jaká to čest, pro mne.



V ředitelně bylo poněkud dusno. Teta Minerva se tvářila jako bůh pomsty. Ale jen na nás dva.

K mému naprostému znechucení, si ke mne přisedl Black.



"Včera, jsme moc dobře naše seznámení nezačali, slečno Moiro. Obávám se, že vám Severus o mne napovídal plno lží." Šeptal mi do ucha ten kretén.



"Nikoli, mám šestý smysl, který soukromě nazývám Kokotměr. Kokota poznám hned, nemusel mi nic říkat, vaše aura osobnosti je neuvěřitelně intenzivní. Ještě jste nebyl ve Velké síni a já cítila, že se blíží děsný kokot." Pošeptala jsem mu nazpět tak, aby to slyšel jen Severus. Black se začal dusit dýňovou šťávou a Severus kávou. Oba jsem s přehnanou starostlivostí praštila do zad, Blacka tak, že to vzal hlavou o stůl.



"Božínku!" naoko zděšeně jsem vyjekla a tvářila se šokovaně.



Minerva zrudla, zbělala a začala uvnitř soptit.



"Tak a proč jsme zde, Minervo?" optal se můj sklepní kolega.



"Chtěla jsem projednat tvé včerejší napadení, Severusi."



"Ale, ale… Někdo ti udělal bebíčko, Srabusku?"



"Drž hubu Blacku." Zasyčel Severus a odpřisáhla bych, že jsem zacítila silný výboj magie po mém boku. Rychle jsem pod stolem stiskla Severovi ruku a nějak ho uklidnila. Vážně bych nechtěla navštěvovat kolegu v Azkabanu za vraždu. Sice kdyby Blacka zabil, prokázal by lidstvu neuvěřitelnou službu, protože jestli se ten živočich chystá rozmnožovat, jeho genetický materiál, co bude totožný, jako jaderná katastrofa. Bude plno malých genetických vad a hybridů.



"Siriusi, jen doufám, že v tom nemáš prsty!" naštvaně křikla Poppy.



"Ne!" vyjekl Black a začaly se mu třást ruce.



"A mám toho dost!" zavrčel Severus, prudce se postavil, chytil Blacka a násilím mu nakapal tři kapky čiré tekutiny do úst. Hmm, Veritaserum! Black znehybněl, oči se mu rozevřely dokořán a začal zrychleně dýchat.



"Nebraň se tomu, ty idiote. Toto je vylepšená verze veritasera. Pokud budeš vzdorovat, uškvaří se ti to málo mozku, co máš." Posměšně pravil Snape a vážně nemile se usmál.



"Siriusi, pokud je to pravda, budu nucena vyvolat důsledky" vážně pravila ředitelka a její tón zněl zlověstně.



"Znám kletbu, při které vylezou koule nosem…" prohodila jsem taktéž s úsměvem.



"Tak seslal jsi mozkomorovu smyčku na Severuse?" optala se ředitelka.



"Ano, seslal."



Vztyčila jsem se nad Blacka, hůlkou mu mířila na rozkrok a:



"Důsledky mohou začít…"



Black zblednul, orosilo se mu čelo a začal se nekontrolovatelně třást.



Show začíná…

Mrcha X.

19. března 2016 v 15:09 | Snapea |  Povídky
Všem co ještě čtou tu moji slátaninku a vydrželi i přesto, že mám velké pauzy. Díky všem! Kratinká kapitolka, snad potěší... Pěkné počtení! :-)


Nevěřícně jsem hleděla na svého nového patrona. Můj výstavní výr byl minulostí, vypasená a od pohledu nasraná kočka přítomností. Severus, ten podlý bídák, se mohl smíchy potrhat. Vážně móc směšné…


"Co se směješ, ty idiote?!"


"Moiro, tvůj patron, je tvojí věrnou kopií. Ale něco mi říká, že kočka, nebyla vždy tvým patronem."


"Ne."


"A tvůj patron byl?"


"Jiný."


"Řekneš mi tedy prosím, co byl?"


"Výr velký. Změnil se, byla jsem na něj hrdá, ale zároveň byl pro mne nemilou vzpomínkou. To se ti to chechtá s pumou!"


"Ani já neměl vždy pumu. Měl jsem Laň."


"TY a laň?? Tak možná po obrně, ne?" Teď byla se smíchem řada na mne.


"Zlý a temný smrtijed a měl laň? A nebyl to koloušek? Bambi, třeba?"


"Sklapni, Moiro!" vrčel můj něžný kolega a cukalo mu koutky.


"Laň, měla jako patrona má velmi blízká osoba."


"Mého výra taky."


Tímto debata skončila, klepání na dveře ohlásilo návštěu.

"Pojď dál, Draco." Zavolal Severus a provokativně si ke mně přisedl a objal mne kolem ramen. Než jsem stačila zareagovat, vešel mladý zmijozel a vypadal jako veverka, co má zácpu - vypoulené oči a jako bonus, dolní čelist na podlaze.


"Máš blbé vtipy, jak jsi starý, tak jsi padlý na hlavu. Draco, pojď k nám, Severus má krizi středního věku a snaží se, ze sebe dělat namachrovaného borce. Měl bys brát lekce u Blacka."


"No dovol! Draco, holky mne nechcou."


"A ani kluci, co? Už ti zbývá jen zvěř."


Draco chvíli šokovaně hleděl a pak propukl v záchvat smíchu.


"Pojď si sednout, donesu ti horkou čokoládu, ale nemáme sušenky. Ty pro Snatu, jsem sežrala já."


Chlapec si k nám ostýchavě přisedl.


"Dobré ráno a veselé vánoce. Děkuji za pozvání." Rozpačitě pravil zmijozelský princ a nervózně si třel dlaně.


"Že ty se před profesorkou McGonagallovou stydíš? Je pravda, že má tendence ničit psychiku studentů a vlastně všeho živého, ale tebe neukousne." Chlácholivě uklidňoval můj milý kolega naši návštěvu.


"Pokud Draco přežil tvůj způsob výuky, má se v mé výuce jako v bavlnce."


"Plné střepů…"


"Nezlob, Bambi…"


"MOIRO!"


Poslala jsem Severovi vzdušný polibek a pokusila se nevinně zatřepotat řasami. Draco se smál, vypadal spokojeně, popíjel horké kakao a pojídal koláčky.

"Jednou se neudržím, potvoro…" temně se usmál Snape a zašklebil se. Škleb jsem mu vrátila a napila se kávy. Posolené kávy. Vyprskla jsem tu nadmíru nechutnou tekutinu a mí dva společníci nebyli ušetřeni.


"Moiro, jsi prasátko a koukáš jako výr. Troufám si říci, Výr velký…"


Jednou se zabijeme… Nepochybně…


Draco se nám po chvilce omluvil, že spěchá za Hermionou. Ještě jednou poděkoval a pelášil za svojí Nebelvírskou Popelkou. Od jisté doby, jsme my profesoři, překřtili naše hrdličky na Zmijozelského Prince a Nebelvírskou Popelku.


Šla jsem do své ložnice pro teplý svetr, ve sklepení je přece jen chladněji. Vejdu do pokoje a mám infarkt…


Na mé posteli byl vycpaný Výr velký…


"Severusi Snape, já tě zaškrtím, ty černá fosílie, ty zasraný milovníku laňek, ty hnusný prevíte, ty…"


"Moiro, taky tě miluju…"


"Polib mi prdel!"


"Možná později, výrečku…"


"GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!"


"Moirinko, sovičky dělají Hú Hú.."


Zabiju ho, vážně…

Narozeninová pro Lupinu

6. března 2016 v 14:59 | Snapea |  Povídky
Věnováno všem úžasným komentujícím, ale především drahé Lupince, která měla narozeniny! Na Mrše se pracuje, mám totální pracovní nasazení… Příjemné počtení a Milá Lupinko, všechno nejlepší dodatečně. J
Kytičky pro pana profesora Snapea.
Severus Snape byl na lektvarové katastrofy, za svá léta učení již poměrně zvyklý. Vždy se v ročníku našel lektvarový postrach a antitalent. Pomyslnou první příčku vedl Longbottom. Ale zdárně mu na paty šlapala studentka prvního ročníku, slečna Láskorádová. Ta holčina byla neskutečná. Snape byl neskutečně šťastný, že prozatím nevařili nic složitějšího, protože podle esejí Laskorádové, by Bradavický hrad již nebyl. Ta holka byla jakoby mimo realitu. Nebyla hloupá, to zcela jistě ne, ale často byla duchem mimo. Dnešní hodiny se pomalu, ale jistě obával, to stádo malých potvor mělo vařit Hojící balzám…
Jen co rozrazil dveře a vplul do učebny, naráz ustalo veškeré štěbetání a prvňáci mírně pobledli. Krom Láskorádové, ta zkoumala, jak vypadají její prsty přes barevné sklíčko.
"slečno Láskorádová, můžete mi laskavě vysvětlit, co provádíte?"
"Dívám se, jestli nemám na prstech zbytky vílích vlasů. U zakázaného lesa, je jich plno a rády si hrají." Bezelstně odpověděla a usmála se.
Na Snapea šly mrákoty.
"Věnujte se laskavě lektvarům a ne nesmyslům!"
Při tónu jeho hlasu a výrazu jeho tváře, by jiný jedinec začal natahovat, ale ne Lenka. Pomalu a opatrně schovala sklíčko a usmála se na profesora. Ten vyloudil obzvláště znechucený škleb a pokračoval k tabuli.
"Dnes budeme vařit Hojící balzám. Postup máte na tabuli a přísady ve skříni. Začněte."
U skříně byl nával, všichni se tlačili, ať můžou rychle vařit a splnit zadaný úkol. Snape procházel mezi lavicemi a kontroloval snažení - pokus o vaření a přípravu daného lektvaru. Zrovna když upozorňoval Hoginse, že má vařit lektvar a ne beton, jeho citlivé uši zachytili zrádné zasyčení a zabublání. Tak tak se stačil rychle otočit, zařvat "K zemi!" a Láskorádovou stáhnout pod stůl a zakrýt svým hábitem. PO obrovské ráně, se učebna změnila v místnost plné růžové břečky, podobné žvýkačce Huba Buba. Snape byl kompletně růžový, sliz mu stékal i z vlasů.
"LÁSKORÁDOVÁ!!!" zařval a nemilosrdně se nad ní tyčil. Polovina třídy přestala dýchat a druhá polovina se mírně počurala.
"Pane profesore, růžová vám vůbec nesluší."
Všichni byli přesvědčeni, že Snape Lenku zabije. On sám k tomu neměl daleko.
"Sbalte si věci a vypadněte! Krom Láskorádové." Hlas profesora zněl jako do sebe narážející ledové kry. Studenti se doslova vypařili s učebny, ale Lenka si fascinovaně prohlížela onen růžový sliz.
"Voní jako kytičky, čichněte si." Nabízela naprosto rozčilenému Snapeovi. Ten napočítal do deseti a vzýval Merlina, ať mu nerupnou nervy.
"Dnes večer, ve 20.00 máte trest se mnou. A teď zmizte!"
Lenka popřála Snapeovi hezký den a odešla. Nebohý profesor zíral na ten růžový bordel a nebyl daleko od kolapsu. O růžovém incidentu se samozřejmě dozvěděla celá škola a uzavíraly se sázky, zda Lenka přežije trest, či ne. A vsázeli se i profesoři. Profesor lektvarů byl nerudný a podrážděný více než obvykle a kdo mohl, šel mu z cesty.
Když odbíjela osmá hodina večerní, zaklepala Lenka na dveře kabinetu a po Snapeově chladném dále vstoupila dovnitř. S úsměvem popřála profesorovi dobrý večer, ale odpovědi se nedočkala.
"Za vaši dnešní nehoráznou tupost, budete čistit zkumavky a kádinky. Doufám, že tento mnou zadaný, zcela banální trest zvládnete a nezmrzačíte sebe i mne." Zavrčel a rukou jí ukázal stůl, na něm umyvadlo, horu skleniček. Lenka se dala do práce a Snape opravoval eseje. Do práce se natolik zabral, že zapomněl na Lenku. Když zvedl oči, aby zkontroloval, její práci, málem ho trefil šlak. Postavil se a hnal se k Lence, ale zamrzl na místě.
V každé zkumavce a kádince, byly sedmikrásky. Snape už chtěl začít řvát, když naprosto oněmněl. Dívenka vykouzlila kytičky tak, že jí vyrůstaly jakoby z dlaně. Ledová ruka sevřela jeho srdce a to přestalo na moment bít, ale poté začalo tlouci jako o závod. Toto kouzlo viděl provádět jen dvě osoby. Jeho matku, když byl malý a Lily. Ztěžka dosedl na svůj psací stůl a jen zíral na záplavu květin a nemilosrdné vzpomínky ho bodaly jako střepy. Ani si nevšiml, že k němu dívenka přišla a vyškrábala se k němu na stůl.
"Máte smutné oči, jako mívá tatínek, co maminka odešla."
"Kde maminka odešla?" jeho hlas zněl i jemu cize.
"Do nebíčka. Byla moc nemocná, tak si ji vzali andílci k sobě. "
Severus Snape nevěděl co říct. On a nevěděl.
"Taky vám někdo odešel do nebíčka, že? Ale určitě by nebyl rád, že jste tak smutný."
"To netuším. Nejsem dobrý člověk."
"To není pravda. Poznám to. Dokážu vám to."
Chytila Severusovu velkou dlaň a položila mu na ni svoji malou.
"Myslete na ty, co máte v nebíčku."
A tak myslel a vzpomínal. Najednou ucítil v ruce teplo a uviděl, jak z Lenčiny dlaně vyrůstá malá růžička a lilie. Neměl daleko k slzám.
"Vidíte? Kdybyste byl zlý, žádné kytičky by nebyly. Koho jsou?"
Opatrně si vzal růži a lilii a dal do kádinky s vodou.
"Mojí maminky a … a kamarádky."
"To znamená, že na vás myslí a mají vás rády."
Jedna slza si našla svoji cestu a stekla mu za límec.
"Nebuďte už smutný."
Lenka se na něj usmála a pohladila jej po ruce. Nevěděl co říct.
"Slečno, je již pozdě, běžte spát, ano. A děkuji. Jen… můžete si nechat náš rozhovor pro sebe, prosím?"
"Ano. Nikomu bych to neřekla. Nevěřili by mi a cizí tajemství nevyzradím. Nashledanou pane a dobrou noc."
"Dobrou noc, Lenko."
Když odešla, všechny kytky posbíral, dal do vázy a zakouzlil na ně uchovávací kouzlo a dal k sobě do ložnice vedle postele. Připadal si jako naprostý sentimentální idiot, ale kdykoli se podíval na ony kytky a vzpomněl si na rozhovor se slečnou Láskorádovou, cítil se lépe a smutek nebyl tak těžký.
Po letech, když byl Severus Snape zabit Voldemortem a vyšlo najevo, že byl na straně dobra, stála již dospělá Lenka před jeho náhrobkem. Natáhla ruku dlaní vzhůru a z její dlaně vyrostla sedmikráska a máta peprná. Mátou vždy voněl kabinet profesora Snapea. V poslední vůli, ji zanechal onu vázu s květy, které mu jeden večer vykouzlila v kabinetu. Vždy věděla, že je dobrý člověk a věřila mu. Slzy jí stékaly přes úsměv na tváři. V nebíčku má další duši, co na ní myslí…