Říjen 2016

Mrcha XII.

21. října 2016 v 0:59 | snapea |  Povídky
Drahé mé čtenářky, konečně jsem schopna uveřejnit další kapitolku. Děkuji za přízeň a trpělivost, nemám teď nějak dobré období (ne, že bych někdy nějaké měla…) a bojuji se vším možným… Příjemné počtení všem!
Minerva zuřila. Svoji tetu poznám natolik dobře, abych svraštělé obočí a rty spojené do tenké linky, považovala za průser. A zázrakem v tom průseru nejsem tentokrát já, ale Black.
"Opusťte prosím ředitelnu… Siriusi Blacku, ty samozřejmě nikam!" vyštěkla svým zastrašujícím hlasem a očima doslova provrtávala toho zablešeného idiota.
Urychleně jsme se vytratili z ředitelny a všichni měli velice naspěch. Severus se chystal nabrat směr sklepení, ale já jsem ho chytila za ruku, gestem naznačila ať je potichu a máchla hůlkou ke dveřím ředitelny. Chvíli bylo ticho a pak jsme uslyšeli jakoby zapraskání ve starém rádiu a:
"Siriusi Blacku! Co to mělo znamenat?! Jsem naprosto znechucená!"
"Srabus…"
"ZMLKNI! Severus pro nás udělal maximum, má obrovský podíl na tom, že jsme válku vyhráli! Budeš potrestán, nemysli si, že ti to projde, já nejsem Albus! A ty Albusi, sklapni!"
Severus byl šokován a já taky. Teta nejenže seřvala Blacka, ale i Brumbála! Šokovaně jsme na sebe hleděli a pak se dali na útěk, protože Black byl vyhozen z ředitelny a nikdo nemusí vědět, že jsme tam špiclovali, že. Studenti poněkud vyjeveně zírali, když viděli utíkat Severuse a mne v závěsu. Doběhli jsme do sklepení (já se doplazila a zněla jako astmatický hroch), dosedli na gauč a zírali na sebe.
"Minerva dořvala Brumbála a já to kurva neviděl!" lítostivě pravil můj kolega a spokojeně se šklebil.
"Kéž bych byla muškou…"
"Moiro, muškou?"
"Sklapni. Tak spíše masařkou… Přestaň se chechtat ty dobytku, ty bys mohl být tak opuchlou nití!"
"Nepodceňuj mne, Moiro."
"CHA! Pojď, dáme páku!"
Jako dva idioti, jsme si sedli naproti sobě, položili lokty na stůl, uchopili ruku toho druhého a volnou ruku dali za záda.
"Severusi, ty nemáš ruce, ty máš tlapy!"
"Kdo může za to, že máš ruce jako prvňák!"
Vtipné, vážně. Moje dlaň se v té jeho doslova ztratila.
"Tři, dva, jedna, TEĎ!"
Začal lítý boj, který jsem v momentě prohrála. Jednak má ten pacholek vážně sílu a v nestřeženém okamžiku mne polechtal svoji volnou rukou.
"Ty zmetku, podvádíš!"
"Jsem Zmijozel, ne idiot!"
"Počkej!"
Vrhla jsem se na kolegu, že ho pořádně zlechtám, ale ten prevít mne nějakým chvatem přetočil na záda, mé nebohé ruce uvěznil v těch svých tlapách a já byla v prdeli na tři takty.
"Nezahrávej si se mnou, holčičko…" křenil se ten šmejd.
Snažila jsem se jak jsem chtěla, ale nic nebylo platné.
"Pusť mne z těch svých pařátů, ty prevíte!"
"A co za to?"
"Nezabiju tě! Co se směješ? COO?!"
Najednou zahučel krb a z něj vyšla Minerva. Opět. Zase. Neočekávaně.
"U Merlinovy bradky!" vykřikla tenoučkým a velmi vysokým hláskem.
"Co tu zase děláte?!"
"Co myslíš, Minervo?" zeptal se hedvábně Severus a aniž by ze mne slezl a pustil mne.
"Severus, je hormony zmítané prase. Očividně." Šklebila jsem se a na Severuse vyplázla jazyk.
Teta vypadala, že jí trefí šlak. Využila jsem situace a kousla Severuse do ruky, ten zařval a pustil mne.
"Tys mne kousla, potvoro!"
"Jsem mrcha, ne idiot!"
"Je v tomto hradu vůbec někdo normální??" takřka plačtivě pravila teta.
Zvedli jsme se z podlahy, upravili se a usadili se vzorně na pohovku. Minerva si sedla do ušáku a vypadala jako hromádka neštěstí.
"Minervo, nechci ti nějak brát iluze, ale v tomto hradu, není nikdo normální."
"Severusi, ty umíš člověka neuvěřitelně potěšit."
"Jsem v tom vážně skvělý."
"Uvažuji o tom, že půjdu do důchodu."
"Nebuď směšná, teto. A kdo by tady ten blázinec korigova?"
"Já už rozhodně ne. Jeden rok mi bohatě stačil. Ředitel už nikdy víc." Zachmuřeně se ozval Severus a jeho dobrá nálada byla tatam.
"Co si vlastně chtěla, má ubohá tetinko?"
"Jen jsem chtěla říci Severusovi, že bued Sirius řádně potrestán. Takové chování nehodlám tolerovat. Raději půjdu. A krb k vám už nehodlám používat, nehodlám riskovat infarkt. Chovejte se tu slušně."
Za dvojitého a neslušného odfrknutí, se nebohá ředitelka krbem odletaxovala. Nic bych nedala za to, že si jde nalít pořádnou dávku skotské.
"Bylo to hodně zlé, ten rok, co jsi byl ředitelem?" prolomila jsem mlčení.
"Více než zlé. Musel jsem mučit děcka, nenávist vůči mé osobě byla doslova hmatatelná. Když jsem umíral v chroptící chýši, bral jsem to jako vysvobození, ale zároveň jsem měl obavy, co se stane s mojí temnou duší. Poppy i Minerva mne nesnášely, Pán Zla byl tak paranoidní a vzteklý, že se divím tomu, že jsem to vše přežil. A nevím, zda jsem si vůbec zasloužil přežít, měl jsem shnít v pekle…"
"Severusi, poslouchej mne. Když jsem nastoupila do Bradavic, Minerva i Poppy nad tebou držely ochrannou ruku. Poppy tě bere jako syna a Minerva, ač to nedává až tak okatě najevo, si tě váží a považuje za přítele. Co bylo, bylo. Studenti tě nesnáší, ale to mne také, ale nikdo z nich tě nenávidí. Podle mne si statečný a velice loajální. Netuším, proč jsi to vše podstoupil, vím, že je to osobní, ale ať to bylo cokoli, jen díky tobě jsme vážně vyhráli tu skurvenou válku."
"Moiro, dělal jsem strašné věci…"
"A kdo ne? Zabíjela jsem a umučila několik smrtijedů. Nikdo, kdo doopravdy bojoval ve válce, není bez poskvrny. Nepřemýšlej a netrap se nad věcmi, které už byly."
Přisedla jsem si k té černé hromádce neštěstí a chytila ho za tu jeho tlapu, na které se skvěl můj parádní otisk zubů.
"Koušeš vážně skvěle, potvoro." Usmíval se Severus a sledoval svoji pokousanou ruku, ve které se ztrácela ta má.