Listopad 2016

Mrcha XIII.

9. listopadu 2016 v 21:43 | snapea |  Povídky
Mrcha
Děkuji za velmi milé komentáře u minulé kapitolky. Děkuji převelice za ně a hurá na další dílek…
Rozhodla jsem se, že Severuse vytrhnu z jeho depresivní nálady a vytáhnu ho ven z hradu. Sněhu je tři prdele, jak by pravil klasik a mrzne jak sviňa, ale to nevadí.
"Severusi, teple se obleč, vyrážíme ven!"
"Moiro, nechceš doufám stavět sněhuláky…?"
"A co tak sněhuláky nudisty…?"
"Fajn, to beru!"
Vypadali jsme jak idioti… V ručně pletených čepicích, rukavicích a šálách, jsme připomínali fanoušky pletacího kroužku Molly Weasleyové. To, že jsme je dostali od ní pod stromeček, je detail. Studenti co se potloukali po venku, stavěli sněhové pevnosti a hráli sněhové bitvy, na nás jen koukali. Vykračovali jsme si to a najednou se mi rozjely nohy a já hodila parádní mrchu na ledovce. Můj drahý kolega, ten absolutně negentlemanský dobytek, se začal smát na celé kolo.
"Co se směješ?! Můžeš mi laskavě pomoci?!"
Severus se vzmužil, natáhl ke mně ruku, ale to bych nesměla být já, abych mu nepodrazila nohy… Trošku mi to nevyšlo, přistál přímo na mne.
"Slez ze mě, ty chlípný profesore!"
Studenti se začali vzpamatovávat ze šoku a začali se chechtat. Severus se začal ze mne zvedat a vytáhnul na nohy i mne, aby mne vzápětí shodil do sněhové závěje, takže když jsem se z ní vyhrabala, vypadala jsem jako obří kopec šlehačky. Můj výraz hovořil za vše, Snape začal utíkat jako o život (vážně mu o něj šlo), ale podcenil ledovku, třísknul sebou na zem, ale to jsem byla u něj už já a pomoci hůlky, jsem na něj seslala kopu sněhu.
"Moiro, tuším, že jsme se znemožnili na dalších padesát let…" brblal na oko kolega, ale mírně se usmíval.
"To je fakt, ale co. Dokonce máš červené tvářičky, a zmrzlý nosánek…teda ten nedorostlý chobot…"
"Já a můj nos, jsme uraženi…"
"To máte blbé…"
Došli jsme k zamrzlému jezeru a započali stavět nudistické sněhuláky. No, šlo nám to báječně. Až to uvidí Minerva a sbor, tak je trefí šlak, ale studenti to ocení, obzvláště proto, že nebudou tušit, kdo je autorem.
"Severusi, tvůj sněhulák má místo genitálií hada??"
"To není had, podle nosa, poznáš kosa…" pravil a důležitě si při tom poklepal na svůj nos.
"Aha… A proč jsi tam nedal žížalku?"
"GRRRRR!""
"Slyšel jsi to… něco tu vrčí…"
"Moirinko, ale tvoji sněhuláčí dámě chybí pořádné prsa… Dovolíš?" Odsunul mne stranou a mé sněhuláčici začal upravovat poprsí.
"Tak a teď má ty správná kůzlátka…" hrdě pravil a sledoval svůj prsatý výtvor.
"Jsi nemožný."
"Děkuji, jsem si toho vědom."
Opustili jsme nenápadně své výtvory a zahladili veškeré stopy. Vraceli jsme se k hradu, když v tom nás málem porazili dva psi a rozesmátý Hagrid. Jednoho chlupáče jsem dala Hagridovi pod stromek já, ale kdo dal toho druhého?
"Pane profesor, slečinko Moiro, ani nevite, jak jsem teďkonc šťastnej! Můj Tesák mi umřel v bitvě a byl jsem moc nešťastnej, ale co ste mi voba dali tyhlency hafany, jsem nadšenej! Je to fenečka a pejsek, pojmenoval jsem je po vás, jako poctu! Malej Severus a Moira se maj moc rádi! Ještě jednou moc děkuju! Profesore, jste báječnej chlap a vy slečinko, parádní ženská!" Na konec svého proslovu nás oba objal a utíkal se psy pryč.
"Proboha…" vzmohl se můj kolega a já jen přikývla.
Vrátili jsme se do sklepení, převlékli se a chystali se na večeři do velké síně. Usadili jsme se na svá místa, vedle sebe. V tom se přihnal nadšený Hagrid a spustil.
"Je to úžasný, jak se k sobě Severus a Moira maj. Spěj spolu, hrajou si spolu, žerou spolu… Vsadím se, že tak za rok budou mít mladý…"
V síni bylo hrobové ticho, Hagrid je v tom svém endorfinovém rauši a řval to na celou síň a celá síň na nás zírá. T, že naprosto zděšeně a šokovaně, zdůrazňovat nemusím.
"Hagrid, tak pojmenoval své psy, tak pro Merlina, přestaňte tak tupě zírat!" Zařval nazpět Severus.
"Ano, jde o psy, ne o nás dva!" Zařvala jsem taky, když se někde z davu ozvalo:
"Jen aby…"