Únor 2018

Mrcha je zase zpět

7. února 2018 v 1:27 | Snapea |  Povídky
Velice, převelice se omlouvám, za moji neaktivitu, ale já mám prostě poněkud hektický život. Další kapitolka je zde, všem čtenářům a komentujícím převelice děkuji… Trošku kratší kapitolka, ale na další se již pracuje:-)

Mrcha je zase zpět.

Ráno po vlkodlačím úplňku bylo velice namáhavé. První se probudil Severus.
"Lupine, buď té nekonečné lásky a obleč se! Nevím, zda by Moiru potěšil tvůj nahý zadek, trčící do prostoru…"
"Můj zadek rozhodně ne, ale ten tvůj…"
"Pánové, netoužím po ničím zadku, natož holém zadku." Zahučela jsem rozespale. A jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že na gauči je krom mne a Severuse i malý Teddy. Jaké štěstí, že se k nám nepřidal i Remus, protože to by zcela jistě, náš nebohý gauč ten nápor nevydržel a rupnul by.
Oblečený (díky ti, Merline!) Remus vzal ještě spícího Teddyho a šel navštívit Poppy. Kontrola musí být.
Cítila jsem se poněkud nervózně, vzhledem ke včerejšku a čekala, co bude. Severus musel být nervózní taky, protože bylo ticho.
"Dobré ráno, Moiro."
"Dobré."
"Jak se cítíš, po včerejšku? Lupin je idiot, takto tě vystrašit. Pravdou ovšem je, že nám ten zablešenec v jistých ohledech pomohl…"
"Hmm, hmm…"
"Jsi v pořádku?"
"Ehm…"
Severus mne k sobě otočil, takže jsem neměla šanci, se vyhnout jeho pohledu. Jeho pátravý a intenzivní pohled, mne donutil začít rudnout.
"Ty se červenáš?" pravil, se zdviženým obočím.
"Ne, jsem červená karkulka…" zašklebila jsem se.
"Tak to já budu nejspíše vlk…" ušklíbl se na mne nazpět.
"Víš, jak dopadl vlk?"
"Pokud se nemýlím, sežral Karkulku…"
"Jo a pak ho rozpárali, narvali do něj kameny a on chcípnul. Takže se na nějaké žraní vykašli, chcípl bys."
"Jsi neuvěřitelně něžná…"
"A ty romantik…"
"Jdu si dát sprchu. Pokud bys měla zájem o společnost mě a mého zadku…"
"Drahoušku, vem sebe a svůj zadek a dejte si ledovou sprchu."
"Já a můj zadek se cítíme ukřivděni…"
"Ano? Tak opatrně, ať se necítíte i bolaví, můžu vás totiž nakopat…"
Chvíli jsme na sebe zlostně zírali a pak propukli v šílený chechot. Ano… Nejsme normální.
Objednala jsem snídani a kávu. KÁVIČKU!! Severus a jeho zadek vyšli upraveni z koupelny, tím pádem jsem se šla upravit a umýt já. Sprcha mne probrala a já se hnala na svoji kávičku. Bohužel jsem se hnala příliš, zakopla o koberec a řítila se na Severuse. Vletěla jsem mu obličejem přímo do rozkroku, a aby to nebylo tak fádní, zrovna v ten moment se musela objevit Minerva.
"Je to hodná holka." Pravil Severus a pohladil mne po vlasech.
Celá rudá jsem se vyhrabala na nohy a čelila šokované ředitelce.
"Bože, teto, co tak zíráš. Já jsem zakopla a bohužel spadla tady na toho chlíváka!"
"Vy dva, budete má smrt…"
"Neblázni, Minervo. Copak jsi potřebovala?" usmál se sladce Severus a vypadal, jako sup, co se chystá sežrat mršinu.
"Chtěla jsem se zeptat na Remuse a Teddyho, zda vše proběhlo dobře. Poppy mne ujistila, že je malý v pořádku. Jen Remus říkal, že vás mám jít zkontrolovat, jestli jste v pořádku. Vypadáte, že až moc…" odfrkla si a zírala na nás.
"MY jsme v pořádku a Remusovi, to nějak kecá." Ušklíbla jsem se a konečně se napila kávy.
"Co ti ještě říkal, náš zablešený přítel?"
"Severusi!"
"Minervo!"
"Odcházím a dělejte si, co chcete…" rezignovaně pravila ředitelka.
"Tak Moiro, šup na kolínka!"
"Zapomeň!"

"Moiro, co tvá ruka?" Optal se mne můj báječně vtipný spolubydlící a přítel a poklepal vedle sebe na gauč. Sedela jsem si vedle něj, kouzlem mi sundal obvaz, chytil moji ruku a začal ji zkoumat. Na to, že má tak velké ruce, byl šetrný.
"Vypadá to dobře, spálenina se hojí dobře. Myslím, že Poppy nebude třeba."
"Nebude. Jsi zdatný léčitel. Ale chlívák si nejlepší…"
"A to jsem ještě nevytáhl své eso z rukávu…"
"Buď té lásky a dobroty a nevytahuj nic…"
"Takový nevděk… Nějakou odměnu bych si zasloužil, ne??"
"A co bys jako chtěl?"
"Pomoc. Strašně mne bolí jizvy na krku. Mohla bys pro mne uvařit lektvar?"
"Samozřejmě! Proč jsi mi to neřekl dřív?"
"Myslel jsem, že to vydržím… Ale už mne bolí i pravá paže."
"Ty jsi idiot. Hlavně, že mi kontroluješ mini popáleninku. Nemám zavolat Poppy?"
"NE."
Vzala jsem pergamen a šla vařit lektvar. Část se musí vypít a částí potřít jizvy. Za hodinu, jsem se vrátila a našla Severuse napůl zhrouceného v jeho ložnici u postele. Z očí mu tekly slzy a tvář měl zkřivenou bolestí.
"Severusi, zasloužil bys výprask!"
"Nepočká to?"
Bylo mi ho líto, že jsem upustila od nadávek a fyzických trestů, pomohla mu do postele, odzátkovala lahvičku s lektvarem a dala mu vypít přesnou půlku. Úleva byla na něm znát téměř okamžitě. Začala jsem mu rozepínat košili. Jizvy byly rudé, horké a napjaté. Co nejjemněji jsem je mu začala potírat lektvarem.
"Příště, mi ihned oznámíš, že máš bolesti. Máš i horečku. Jak se cítíš?"
"Děkuji, je mi o hodně lépe."
"Měl by ses prospat. Posuň se, pohlídám si tě."
"Kdybych věděl, že mi dobrovolně vlezeš do postele, tak bych ti o bolestech řekl dříve."
"Chlíváku…" Zlobit jsem se na něj nemohla, když byl ve stavu, jakém byl. Lehl si blíž ke mne a opřel se mi hlavou o rameno. Dlaní jsem zkoušela, jestli mu nestoupá teplota. Naštěstí nestoupala.
"Moiro, co bych si bez tebe počal… Jsi moje všechno."
"Spi už. Začínáš mluvit nesouvisle." Hladila jsem ho po vlasech a cítila, že se zase červenám.
"Mluvím zcela jasně."

"Dobře. Jsi idiot, ale můj idiot. Spi."